Předkládaná monografie má být do jisté míry odpovědí na volání správní vědy, podle níž „jde o to učinit působení principů dobré správy více zjevným, a také systematickým“. Ve svém úsilí napomoci dosažení tohoto cíle se autor vydal cestou empirického zkoumání.  Hlavním cílem monografie bylo navrhnout metodu empirického výzkumu, která by v budoucnu umožnila analyzovat, jakým způsobem určitá instituce používá právní principy ve své argumentaci. Funkčnost této metody pak autor ověřil na konkrétním příkladu, kdy zkoumal využití principů dobré správy v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Výzkum lze označit za úspěšný a použitou metodologii za plně funkční. Závěry empirického výzkumu, které autor předložil, nepředstavují však jediné výsledky jeho práce. V monografii v rámci přípravy na výzkum popsal též historii konceptu dobré správy, její teoretické souvislosti, analyzoval obsah a úplnost českého katalogu principů dobré správy a nabídl poměrně vyčerpávající přehled pramenů, na něž lze u jednotlivých principů odkazovat.