Román je zarámován do šestnácti kapitol-dní, během nichž v přítomném čase umírá a je pohřben starý muž, doprovázen a zaopatřen svými dospělými dětmi. Tato situace v každém ze zúčastněných oživuje jejich nedávné i dávno minulé jednání a paměť na činy jejich vrstevníků, potomků a předků (ať už příbuzných, přátel či lidí, s kterými jenom nakrátko zkřížili cestu), z nichž jsou utvořeny současné životní vztahy a jejich východiska.

Významnými účastníky tohoto času milosti se stávají zemřelí, jejichž hlasům, hlásícím se o slovo, a tvářím, dožadujícím se, aby se o nich vyprávělo, je právě v tomto čase více než kdy jindy dopřáváno sluchu.

Jednou z metafor, které román rozvíjí, je podobnost života a hudby, která „stojí na repeticích“. Pochopit své místo v životě pak znamená dokázat nahlédnout opakující se motivy, a dosáhnout tak proměny životního směřování od začarovaného kruhu ke svobodnému, tvůrčímu přijetí výchozích podmínek.