Jako student jazzového bubnování se do kapely dostal poté, co na ni pravidelně narážel v londýnských rhythm and bluesových klubech. Jakmile usedl za bicí, nevynechal za 60 let svého působení v kapele žádný koncert, album ani turné. Byl u toho během houpavých šedesátých let, kdy Stones začali být hvězdou a dobývali svět, i během zhýralých sedmdesátých let, pro něž bylo typické album Exile on Main St. z roku 1972, považované za jedno z nejlepších alb století. V osmdesátých letech Charlie bojoval s vlastními démony, ale vyšel z toho bez úhony, aby v následujících desetiletích ještě více posílil svou jedinečnou pověst. Watts prošel rozpady kapely, rozchody a změnami personálu, manažerů, kytaristů i rytmické sekce, ale téměř 60 let zůstal srdcem Rolling Stones – přemýšlivým, intelektuálním, ale neméně přesvědčivým protipólem svých hlučných spoluhráčů Keitha Richardse, Micka Jaggera a Ronnieho Wooda. A toto je jeho příběh.

Pokud bychom hledali nejnepravděpodobnější rokenrolovou hvězdu, jméno Charlieho Wattse by nás napadlo jako jedno z prvních! A přesto nenápadný bubeník – milovník jazzu, klasické hudby a klasických obleků, ručně šitých bot a luxusních aut – která neuměl řídit – po půl století „kryl záda“ hvězdám typu Micka Jaggera a Keitha Richardse. A nejenom to! Svým jazzovým feelingem natolik ovlivnil zvuk „nejrokenrolovější kapely všech dob“ – Rolling Stones –, že se stal nezaměnitelným.
Stejně cenný byl klidem, ochotou pomoci a schopností suchým humorem uhladit i nejostřejší hrany uvnitř skupiny. Protože… Charlie byl vždy v pohodě!