Popisů krize dospívání najdeme
v domácí i světové literatuře bezpočet.
Autoři rozpomínající se ve zralém
věku na tuhle etapu si leccos nevybaví
a něco zas přikryjí nánosem sladké
nostalgie. Povídkový debut Pavla Bušty
je v uvedeném ohledu čestnou výjimkou:
vzhledem k tomu, že jej začal psát
na samém prahu plnoletosti, neměl se
dnes devatenáctiletý autor nač rozpomínat.
Petr, autorovo alter ego žijící
na poklidném pražském předměstí,
v sedmnácti příbězích upřímně a až
klinicky přesně mapuje své fyzické
a duševní zrání poznamenané konflikty
s rodiči, učiteli, vrstevníky… i se sebou
samým. Vyprávění postrádá obvyklý
neduh teenagerských textů – nadutost,
sebestřednost, neschopnost sebereflexe
– a naopak srší vtipem a břitkou ironií.
Puberťák s tváří zarudlou pučícím
akné se v něm dokáže hlasitě vysmát
i vlastním nezdarům, nad nimiž by jiní
možná plakali.
