Sbírka Oldřicha Bubáka, “i bez křídel se dá vzlétnout“, nový růženec emocí dobrodruha, je volným pokračováním řady růženců “Ve stínu Everestu“, “ Tingtangl“, “Probudil jsem spící kundaliní“ a „…i duše zamrzá“. Autor pokračuje v provázení svých čtenářů krok za krokem stezkami, kterými se ubírá jeho duch, a přibírá je k účasti na svém putování za pravdou a smyslem života. Stále je věrný směru, namířenému do sebe sama, do své duše, své podstaty a na to navazující zkoumání přírody a světa a vztahů mezi oběma oblastmi. Věří, že pochopení souvislostí a touha po harmonii pomáhá snáze pronikat do tajů vztahových komplikací a šířit nejen pozitivní myšlení kolem sebe, ale především lásku a soucit.

V případě této poslední sbírky se dá již říci, že autor se mnohem více blíží k archetypu žánru, umělecky snad nejrafinovanějšího druhu básnické tvorby, který se pohybuje na hranici poezie, filosofie, intelektuálního vtipu, bonmotu, zhuštěné anekdoty či hudby myšlenky a ticha.