Kafka je virtuozem dvojité negace: nejistotu obsaženou již v každodenním úzu – co není nepravda, nemusí ještě být pravda – opakovaně využívá jako součást lstivé strategie. Podrobný rozbor Kafkova jazyka, východisek zvolených pro vyprávění, ale i soukromých dopisů ukazuje, jak tento autor nenápadně buduje nejistý svět tvořený pravidly, výjimkami a výjimkami z výjimek. Rétorická figura zvaná litotes, jež se může jevit jen jako stylistická hříčka, se při bližším ohledání projeví jako komplexní myšlenková figura. Kafkovy texty se nezaměřují na jednoznačnou „nepravdu“, ale spíše se zajímají o to, co „není nepravda“. Ke slovu přitom přichází jak Kafkovo biografické dilema, tak moc, ze které není nic vyloučeno. Mayerova analýza se dotýká aspektů čerpaných z rétoriky, logiky, teorie politiky i jurisprudence.