Tato obrazová publikace Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně je svědectvím o podobě a proměnách významného díla architekta Josipa Plečnika, které aspiruje na zápis do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Architektonicky hodnotných kostelů postavených v Čechách i v zahraničí v průběhu 20. století bychom našli celou řadu. Každý z nich promlouvá svojí osobitou krásou a originalitou. Ale kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Královských Vinohradech mezi nimi bezesporu zaujímá výjimečné postavení. Tato publikace ale není pouze opěvováním architektury a jejích prvků, nýbrž i svědectvím (výpovědí) o životě jedné křesťanské komunity na počátku 21. století.
Kniha se dotýká i historie samotné stavby. Budování vinohradského kostela mělo za sebou v době, kdy se do záležitosti zapojil Plečnik, dlouhou historii. Už několik let před první světovou válkou věnovali městští radní pro tento účel pozemek na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vypsání veřejné soutěže na vinohradský kostel se uskutečnilo v roce 1919. Byla to velká událost, neboť šlo o první důležitou architektonickou soutěž vypsanou v novém státě. Do realizace stavby kostela ale měla uběhnout ještě dlouhá doba. Odpůrci stavby namítali, že pozemek byl darován ještě za Rakouska-Uherska. Po mnoha peripetiích a proměnách návrhů byl položen základní kámen 28. října 1928, k desátému výročí vzniku republiky. Aby kostel přizpůsobil mentalitě českého národa, chtěl Plečnik do presbytáře umístit několik soch českých svatých, které by symbolicky asistovaly knězi při bohoslužbě. Nakonec od svého nápadu ustoupil a sochy zavěsil na stěnu za oltářem. Kostel bez mnoha součástí vnitřního vybavení byl vysvěcen 8. května 1932. Plečnik byl v Praze naposledy na podzim roku 1934, proto nikdy neviděl kostel v jeho definitivní podobě. Interiér byl v době jeho poslední návštěvy ještě bez postranních oltářů, soch, světel.
Dlouhodobé plánování, realizace a ekonomický tlak na výstavbu vinohradského kostela měly tu výhodu, že byl každý detail dokonale promyšlen a zároveň byl plodem zkušeností získaných u jiných podobných řešení. Sám Plečnik byl spokojen, že se v Čechách kromě úprav Hradu pro prezidenta Masaryka mohl podílet také na této významné sakrální stavbě.
Samotná kniha je koncipována jako cesta, hledání a prohlídka kostela a jeho okolí. V samotném úvodu se z různých pohledů přibližujeme z prostoru Pražského hradu k návrší, na kterém je stavba umístněna. Poté vykonáme cestu časem a projdeme od prvních návrhů až ke konečné dnešní podobě chrámu. Seznámíme se s děním v kostele i jeho okolí. Vstoupíme do mnohých míst, která nejsou běžně přístupná, a seznámíme se s výzdobou a vybavením kostela. Budeme účastni dění ve svátečních i civilních chvílích a nakonec vystoupáme po nakloněné plošině uvnitř hranolové věže až na samou střechu a rozhlédneme se do okolí. Celý fotografický projekt vydáním této knihy nekončí. Uzavírá se pouze jedna etapa, která trvala necelé tři roky od prvotního impulzu přes pořízení tisíců záběrů, jejich výběr a hledání grafické podoby knihy. Projekt se ale bude nadále rozvíjet a sledovat další osudy komunity lidí svázaných s touto bezesporu výjimečnou stavbou. Dá se předpokládat, že se dočkáme i pokračování, a snad i následování v podobě obdobných děl o dalších významných monumentech či místech a příběhů, které jsou s nimi spojeny.
