"Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve pod kolena...," zpívalo se u nás před sto padesáti lety.

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Přestose řadí, alespoň u nás, mezi ty polozapomenuté, ne-li rovnou zapomenuté.
Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně "jedenáctý písecký" měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády.
Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové.
Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná. Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně durhé se tehdy vzpomínalo všude, protože "tam u Solferina" zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříze, jehož založení několik let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.