Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano - francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po "průmyslové" období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do inferna obklíčeného Stalingradu. Text je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu; román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy), z jeho osobního příběhu, který se prolíná se sugestivním líčením dějinných událostí,na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý - nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti... Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v r. 2006 Velkou cenu Francouzské akademie i prestižní Goncourtovu cenu. Dílo, které spisovatel Jorge Semprún označil za klíčovou událost 21. století, postupně vyjde ve třiceti jazycích.