Monografie se věnuje srovnání právní úpravy postavení národnostních a etnických menšin v českém a polském právu. Tyto dvě jurisdikce byly zvoleny pro částečnou podobnost právních kultur, jazykovou spřízněnost obou zemí a srovnatelnou novodobou právní historii. Analýza se zaměřuje na srovnání poskytování právních záruk národnostním a etnickým menšinám v obou zemích a odhaluje, že přes podobné rysy právních kultur je mezi českým a polským právním systémem ochrany menšin řada odlišností.
V obou zemích jsou základní záruky menšinám poskytovány ústavou, a dále jsou hlavní záležitosti upraveny v zákonech věnovaných výlučně národnostním a etnickým menšinám.
Oba zákony upravují obdobné oblasti, tedy vzdělávání v menšinových jazycích, právo na rozšiřování a přijímání informací v menšinových jazycích, právo na vícejazyčné názvy a označení, právo na užívání jména a příjmení v jazyce menšiny a právo na užívání menšinového jazyka v jednání před státními orgány a soudy. Menšinové zákony v obou zemích také upravují zastoupení menšin v poradních orgánech celostátních vlád. Český menšinový zákon je přitom obecnější a odkazuje s podrobnostmi úpravy na podzákonné normy či jiné zákony. Polský menšinový zákon je podrobnější a namísto nejasně definovaných pojmů, jakými je požadavek českého zákona, že určitá menšina pobývá na území státu „tradičně a dlouhodobě“, stanoví konkrétní kritéria, jako je podmínka, že určitá menšina se na území Polska vyskytuje sto let.
Přestože se zvolené jurisdikce liší v přístupech, jakými v nich zákony upravují některé dílčí záležitosti, lze shrnout, že sledují podobné cíle, což vyplývá i z analyzované judikatury. V mezinárodněprávním klimatu neexistence jednoznačné všeobecně uznávané právní definice národnostní menšiny je pozice jednotlivých národnostních skupin na území států mnohdy nejasná, a přitom právě přehledná a konzistentně uplatňovaná právní úprava postavení menšin může zabránit vzniku napětí mezi národnostními skupinami či dokonce etnickým konfliktům.