Je pro zprostředkování historické zkušenosti závažnější všeobjímající metafora celku či ironická glosa jednotlivosti? Má mít formu hotové básně, jejíž duchaplnost čtenář bezezbytku přijímá, nebo textových fragmentů, které má čtenář složit v celek vlastními silami? Mexická literatura 20. století toto aristotelovské téma rozehrála v mistrném provedení Octavia Paze a Carlose Monsiváise.

Dvě nepřehlédnutelné osobnosti mexického intelektuálního života – básník a esejista Paz a novinář a autor literárních kronik Monsiváis – svým dílem i veřejným vystupováním významně ovlivnily hispanoamerickou kulturu a přinesly obecné podněty k interpretaci západního kritického myšlení a humanismu. Prostřednictvím analýzy literárního ztvárnění zlomového roku 1968, interpretace symbolů mexické kultury, rozboru zvolených žánrů i úvahy nad postavením spisovatele ve společnosti se tato komparativní studie vybraných textů obou autorů snaží českému čtenáři přiblížit mexickou společnost minulého století a zároveň jej upozornit na překvapivé přesahy směrem k chápání nedávné historie naší země