Anotace
My tři a
já je první díl
plánované trilogie ze života folkových
muzikantů. Jako první sepsal svůj životopis, nebo podle
vlastních slov „cestopis po životě“ Vlasta Redl, legenda
českého folku. Další dva
díly si rozdělí Slávek
Janoušek a Jaroslav
Samson Lenk.
Vlastu Redla není třeba dlouze představovat, jeho
písničky se hrají v
rádiích, učí se je děti v
hudební výchově, zpívají se
s kytarou snad u každého táborového
ohně. Zpěvák, textař a skladatel, člen skupiny AG Flek,
kterému se povedlo propojit bigbít, rock a
lidové balady s výjimečnou
osobitostí. Multiinstrumentalista, pro
kterého prý není problém
ovládnout každý nástroj,
který dostane do ruky. A také perfekcionista, se
kterým je obtížné vyjít.
Na všech třech knihách My tři a já
pracovali Vlasta Redl
a jeho hudební kolegové a
přátelé téměř sedmnáct let,
především sběrem zážitků.
Nevypráví humorné historky, jak je
znají návštěvníci koncertů,
více se dozvíme o jeho
pátrání po smyslu života. Provede
nás svými hudebními štacemi
v Čechách, Americe i Austrálii, a
místa, která navštívil, se
stala tóninou pro vypravěčův zpěv.
Ukázka z knihy My tři a já:
„O kytarách a o přestrojeních
Čím víc se vám v
muzikantské branži daří, tím
víc vás to tak či onak trochu svazuje,
ať jste sebevětší samorost a nenecháte
se v zásadních věcech v ničem ovlivnit, natož
do něčeho nutit. (Ještě to tak!)
Přesto, s léty odkroucenými na jevišti
vzniká mezi vámi a neznámým
posluchačem
(který i dnes večer určitě sedí někde v publiku),
oním tajemným adresátem,
kterému to všechno píšete,
a pro kterého jste ochotni vytrpět útrapy
profese, kterého si idealizujete
(a který možná ani neexistuje), jisté
pouto vzájemné naivní důvěry.
Zatímco vy skálopevně věříte tomu, že
on (nebo je to ona?) všemu správně
porozumí,
on věří bezmezně tomu, že vy jste prostě
nejlepší (a to jí nikdo
nevyvrátí), že do posledního
upšouku všechno co děláte,
děláte nejlíp jak umíte a za
žádných okolností byste se
nesnížili k něčemu, co by bylo pod vaši (hluboce
vysokou) úroveň.
A čím více respektu si
získá vaše práce v
očích prostých (i neprostých)
posluchačů, kolegů,
a posléze i velevážených autorit,
tím méně jste schopni toho nevinného
neznámého zklamat, zranit, případně
zničit tím, že byste mu vzali hračku a zahráli mu
z toho nejprachsprostějšího soudku,
který si z bezpečnostních důvodů raději
necháváte pro sebe.
Čím víc je lidí, kteří se
uctivě sklánějí před originalitou, noblesou a
krystalickou jednoduchostí Promyšlené
Architektury vašich děl, před Vaší
Velikostí a před všemi těmi
zdáními, která jste se v nich
celá léta usilovně pokoušel vzbudit,
tím větší máte
svrbění vzít záskok s nějakou
méně známou kapelou, třeba na nějaké
venkovské tancovačce, kde se hraje od Bacha po Vlacha
vše, čeho lid si žádá (vždyť jste to
kdysi taky museli všechno umět), pokud možno někde v kraji,
kde nebydlí moc známých (a třeba s
falešnou pleší nebo
s parukou a brýlemi, aby vás nikdo nepoznal),
anebo si jen tak pro nic za nic zabřinkat
s kamarády na soukromé párty, něco
úplně primitivního, co vás
právě napadne, bez ambicí,
bez touhy po uznání, na rozladěnou kytaru... jen
hrát jako smyslů zbavený jednu figuru
pořád dokola, až dokud se všichni nedostanou
úplně do transu, vykašlat se na to, jak u toho
budete vypadat a na chvíli zapomenout, že od vás
všichni čekají něco inteligentního
a smysluplného, zkrátka bušit do toho
jen tak pro radost, že můžete tropit rámus (jako když
dáte dítěti do ruky kladívko a
činel).“
