Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.