Německé pohádky mají k hororu zvláštní nenucený přístup. Zažívat hrůzu a děs při jejich četbě je současně strašidelné i potěšující. Zvláště když na konci pohádky je strach překonán a vyvážen špetkou ironického humoru. V mnohých německých pohádkách z devatenáctého století se vyskytují a opakují temné, násilné motivy. Ne vždy je v nich zlo potrestáno a dobro odměněno. Rošťáci občas uniknou spravedlnosti, vede se jim dobře a nevinní mnohdy trpí a hynou. Pohádková hrůza ale téměř nikdy není samoúčelná, je odleskem odvěkého zápasu mezi dobrem a zlem a také varováním, že když si člověk nedá pozor, mohlo by odněkud přijít něco děsivého.