Alkoholovou závislost, ale stejně tak i ostatní lékové a drogové závislosti s oblibou nazýváme nemocí popírání či vylhávání. I blízké okolí těch „našich“ bývá zprvu zatížené stejnou chybou v náhledu choroby - přes vstupní popírání se nakonec probolí až k přiznání její existence, ač ta hlavnímu aktérovi zůstává stále ještě skryta.

Tvrdošíjnost toho popírání je často k uzoufání, stejně jako bezmoc jejich nejbližších. Profesionalita vylhávání bývá u nich léty tak vypracovaná, že samotnému okolí vnuká podezření, zda se nemýlí. Později přijdou i pochybnosti o duševním zdraví postiženého, vždyť jeho hrubá nekritičnost je očividná. Shání mu tedy psychologa, psychiatra. „Nejde o alkoholismus, ale o něco jiného, o nějakou duševní poruchu… Vždyť dříve byl tak charakterní a pravdomluvný… Vždyť k pití nemá ani žádné důvody…!“ (Z textu)