Nový román Petra Prouzy působivě vypráví o lidech se zvláštními duševními poruchami a sympatickém primáři Rokytovi, který celý svůj profesionální i osobní život strávil v Psychiatrické léčebně Vernéřovice a nyní ji musí i se svými pacienty urychleně vyklidit.
V prostředí odlehlé psychiatrické léčebny, která má být během půl roku v rámci úspor ministerstva zdravotnictví uzavřena a definitivně zrušena, se odvíjí čtenářsky přitažlivý, sugestivní děj nového románu Petra Prouzy. Neobvyklé a často až bizarní příběhy pacientů a pestré privátní osudy personálu se v napjaté atmosféře ještě více obnažují ve své pravdivé podstatě, která zvenčí vypadá absurdně. Hlavní postavou románu je psychiatr Rokyta. Ohlíží se za svou minulostí, kterou neobvykle ovlivnily společenské zvraty posledních čtyřiceti let, kdy hranice normality stále ustupují životnímu vypětí a rozšiřují prostor pro diagnózy nových duševních nemocí. Velice lidský Rokyta s nevšedními osobními osudy i nyní vybočuje, a místo aby rychle administrativně odbyl likvidaci Ústavu, má největší starost o dvanáct dlouhodobých pacientů, kteří u něho získali azyl před nepřátelským světem, a nyní ho úplně nebo částečně ztratí. Zrušení sto padesát let staré psychiatrické léčebny opakovaně vyvolává Rokytovu nedůvěru k ministerstvu. Přesto se snaží něco podniknout, aby zachránil svých "dvanáct apoštolů", s kterými ho spojuje silné pouto empatie, ale čím dál méně věří, že dokáže být jejich spasitelem. Buď pochybuješ o těch ostatních čili o světě vůbec, anebo pochybuješ jen o sobě, odpovídá si s nadhledem Rokyta. To ho podnítí hledat pro sebe i ostatní možnosti další perspektivy a poslední dny v Ústavu zinscenuje do dramatického konce, který názorně ukáže, že není nic absurdnějšího než lidský osud, který se tvrdohlavě snažíme změnit vlastním rozumem.