„Jak se svět proměňuje? Má anděl duši, může ji vůbec mít? Je pro nás ráj již uzavřený, či nikoli? Co ale bylo dřív? Je už za dveřmi budoucnost? Komu zvoní hrana? Jak to všechno bylo doopravdy? Znáš sám sebe? A znáš-li, přežiješ sám sebe? Kam se ukryla pravda? Je poznání poznatelné? Budou z nás všehovšudy ztracenci přimhouřených očí? Co lidstvu přináší postcivilizace? Nevyznáváme prostřednictvím médií jakýsi rituální kanibalismus? Kam dojdeme, jdeme-li stále víc odnikud nikam? V čem spočívá umění žít?... To všechno jsou otázky určené ponejvíce nám ještě přeživším nebo pořád přežívajícím, z nichž nejzávažnější je zejména a především ono tázání, s jehož přičiněním se tváří v tvář tekuté době a hranatému světu neústupně ptáme nejenom: Co dělat?, ale především: Jak žít? Po rozsáhlé kulturněhistorické publikaci Stopy v srdci, pojednávající o proměně člověka a krajiny ve světle genealogie jihočeského rodu, se básník a lékař Bohumil Ždichynec ve své nové knize opět obrátil k „srdci“; tentokrát ovšem nejen jako k symbolu současného života a soudobé civilizace, ale i jako k pozitivnímu symbolu naší kéž by rovněž pozitivní budoucnosti,“ píše o této knize literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D.