Stopařův průvodce Galaxií začíná zničením Země, která musí ustoupit nové mezigalaktické dálnici. Hlavní hrdina knihy je pozemšťan Arthur Dent. Život mu zachrání jeho přítel Ford Perfect, který o sobě původně tvrdil, že je nezaměstnaný herec, ale nakonec se zněj vyklubal mimozemšťan. Společnou silou se jim podaří stopnout kosmickou loď a uniknout z místa katastrofy. Arthur poté prožije spoustu dobrodružství, než se dostane do planetárního systému stavitelů planet. Tam se již pracuje na zhotovení záložní planety Země.
 

Kniha také odpovídá na základní otázku Života Vesmíru a vůbec. A jaká že je odpověď? No přeci 42. V knize ji vypočítala Hlubina Myšlení, největší počítač všech dob. Podle knihy však již není známo, jak zněla základní otázka.
 

Douglas Adams byl anglický spisovatel, dramatik humoristických rozhlasových pořadů a hudebník. Proslavil se svou knižní sérií Stopařův průvodce Galaxií, které se v knižní podobě prodalo přes 15 milionů výtisků. Adams byl nadšeným zastáncem techniky a rychlých aut. Zemřel v roce 2001 v pouhých 49 letech na infarkt.


Úryvek z knihy:
 

Encyclopaedia Galactica říká o alkoholu následující: je to bezbarvá prchavá tekutina, která vzniká kvašením cukrů. Encyclopaedia galactica zaznamenává i euforizující účinky alkoholu na jisté formy života na bázi uhlíku. Stopařův průvodce Galaxií se o alkoholu také zmiňuje. Říká, že nejlepší existující drink je Pangalaktický megacloumák.

Vypít Pangalaktický megacloumák je podle Stopařova průvodce asi jako nechat si vyrazit mozek z hlavy plátkem citronu obaleným kolem masivní zlaté cihly.

Průvodce rovněž informuje, na kterých planetách se mixuje nejlepší Pangalaktický megacloumák, kolik za něj zaplatíte a které dobrovolné organizace vám poskytnou pomoc, až se budete léčit z následků jeho požití.
 …

„Šest kousků hořkého,“ oznámil Ford Prefect barmanovi U Koně a podkoního. „Ale rychle, prosím vás, bude konec světa.“

Takovéhle zacházení si barman nezasloužil. Byl to důstojný stařec. Posunul si brýle na nose a zamžikal na Forda. Ten ho však ignoroval a civěl z okna. Barman tedy místo toho pohlédl na Arthura, který jen mlčky bezmocně pokrčil rameny.

Barman tedy prohodil konverzačně: „Myslíte, pane? Máme na to dnes hezky,“ a začal točit žádaná piva.

Pak mu to ale nedalo a zkusil to znova.

„Půjdete odpoledne na fotbal?“

Ford se otočil a podíval se na něho.

„Ne, nemá to smysl.“ Opět se odvrátil a zíral dál z okna.

„Copak? Myslíte, že výsledek je jasný? Arsenal nemá šanci?“

„Ne, ne,“ vysvětloval Ford, „prostě jenom bude konec světa.“

„Ano, pane, to už jste říkal.“ Barman opět pohlédl na Arthura, tentokrát přes okraj brýlí. „To by se Arsenalu určitě náramně hodilo.“

Ford na něho užasle pohlédl.

„To snad ne,“ zamračil se.

Barman nabral zhluboka dech. „Tady je těch šest piv, pane.“

Arthur se na něho mdle usmál a znovu pokrčil rameny. Otočil se a mdle se usmál na zbytek hospody, pro případ, že by někdo zaslechl, co se tu právě odehrálo.

Nikdo samozřejmě nic nezaslechl, a nikdo tudíž nechápal, proč se na ně usmívá.

Muž sedící u baru vedle Forda pohlédl na oba kamarády, pak na oněch šest piv. Předvedl bleskovou ukázku počtářského umění. Odpověď, k níž se dopracoval, se mu zřejmě zamlouvala, protože jim věnoval přiblblý a nadějeplný úsměv.

„Vodpal, to jsou naše piva,“ řekl Ford a vrhl na něho pohled, který by přiměl i algolského slunečního tygra, aby si hleděl svého.

Vysolil na pult pětilibrovou bankovku. „Zbytek si nechte.“

„Cože? Z pětilibrovky? Děkuji vám, pane.“

„Sotva to utratíte, máte na to už jen deset minut.“