Historici se dodnes přou, zda byl hrabě Špork více hysterický podivín a egoista, nebo náboženský reformátor, podporovatel umění a lidumil. Špitál s alegoriemi dvanácti ctností, dvanácti hříchů a jedenácti nadpozemských bytostí od sochaře Brauna byl vydržovaný z výnosu Šporkova panského dvora a zůstal po dvě stě let domovem starých lidí, kterým se dnes říká důchodci. Na Šporkových panstvích se napočítalo tři sta soch a vše, co Matyáš Bernard Braun na Kuksu vytvořil, se dá srovnávat jedině s díly Michelangela a Berniniho, jeho Betlém v Novém lese, vytesaný do skal, které tam ležely nedotčené od stvoření světa, nemá v Evropě obdoby. Román o vztahu hraběte Šporka a Matyáše Brauna je zajímavý výjimečnými činy obou hlavních hrdinů, ale také překážkami, které se jim dramaticky stavěly do cesty. Braun při práci na svých nesmrtelných dílech pociťoval, že jeho největším nepřítelem je čas. Šporka nejvíce ohrožovali jezuité, pobouření jeho názory i tím, že své obrovské bohatství nevěnoval slepě církvi, ale použil ho k uskutečňování svých představ, jak učinit zemi lepším místem k životu.