Jan Pavel I. byl výjimečnou postavou v dlouhém seznamu nástupců svatého Petra ve Vatikánu. Byl známý svým přátelským vystupováním a osobitým smyslem pro humor. Po svém zvolení papežem okamžitě začal se změnami na půdě Římské kurie i celé katolické církve.K velkému překvapení konzervativců papež okamžitě ukázal velké odhodlání nejen změnit mnoho věcí, ale především vrátit papežskému úřadu duchovní rozměr, který měl na počátku. Už při inauguračním procesu 3. září 1978 odmítl být nesen na slavnostních papežských nosítkách, během audiencí a tiskových konferencí odmítl sledovat scénář diktovaný Kurií. Zrušil užívání majestátního plurálu My v papežských proslovech a kladl velký důraz na to, že papež je služebník služebníků Božích. Není jistě překvapením, že narazil na prudký odpor konzervativního křídla Vatikánu. On sám představoval konzervativce v otázkách morálky, ale i reformátora a pokrokáře v oblasti církevních struktur a pojetí poslušnosti v Církvi. Osudná srpnová noc, kdy Jan Pavel I. zemřel, je zahalena záhadami hodnými Vatikánu. Oficiálně byla jako příčina smrti stanovena diagnóza infarktu. Jeho nejbližší spolupracovníci a pečovatelé byli vázáni mlčenlivostí a tělo bezodkladně balzamováno, což znemožnilo pitvu. Okamžitě se objevily spekulace, že smrt Svatého otce nebyla přirozená. Jedna z teorií, kterou přesvědčivě prosazuje i David Yallop, naznačuje, že byl otráven poplašenými kardinály.