Kniha se zabývá ideálem a realitou takzvané společnosti vzdělání. V širokém historickém záběru a v celoevropském kontextu zkoumá proměny, jimiž prošla škola a vzdělávání v průběhu 20. století. Na tomto teoretickém půdorysu provádí empirický výzkum české populace ve vztahu k požadavkům trhu práce. Zabývá se mimo jiné otázkou významu sítí neformálních kontaktů a známostí při uplatnění na něm. Dále se zabývá problémem vnitřní diferenciace vysokoškolsky vzdělaných lidí v České republice z hlediska jejich objektivní úspěšnosti i z hlediska jejich subjektivního ocenění vlastní pozice a perspektiv na trhu práce. Závěrem se autoři zabývají otázkou, nakolik se dnes u nás rýsují obrysy dvourychlostní společnosti vzdělání.