Kniha Život je téměř pětisetstránková autobiografie britského kytaristy, skladatele a spoluzakladatele kapely The Rolling Stones Keitha Richardse. Spoluautorem této knihy je novinář James Fox, který se s ním zná od 70. let. Keith Richards vypráví historky, ve kterých líčí svůj nezávazný život rockové hvězdy. Své vyprávění začíná kapitolou, ve které ho policajti nechali zajet ke krajnici v Arkansasu při jeho americkém turné v roce 1975. Auto bylo plné drog a Richards s kytaristou Ronniem Woodem zažili horké chvíle ve vazbě. Podobných historek z bohatého života rockové ikony najdeme v knize celou řadu. Vypráví o tom, jak se učil hrát na kytaru a jak dával s Mickem Jaggerem a Brianem Jonesem dohromady kapelu, o počátcích slávy kapely, divokých turné, ale také o smrti, osamění a závislosti. Kapela Rolling Stones si příští rok připomene již padesát let od svého vzniku.
Ukázky z knihy:
Při těch prvních šňůrách jsme pokrývali spousty kilometrů. Podniky u silnic bývaly vždycky dost zajímavé místo. A museli jste na ně být připravení – a pořádně. Mohli jste třeba zastavit v hospodě na odpočívadle kamionů v půlce šedesátých let někde hluboko na Jihu nebo v Texasu. Bylo to tam mnohem nebezpečnější než někde ve městě. Vešli jste dovnitř a tam byli samí ti staří dobří chlapáci, a vám pomalu docházelo, že tady se asi zrovna dvakrát příjemně nenajíte, když kolem vás jsou samí bouráci s tetováním a jizvami. „No, asi bych si dal tohle, prosím,“ pípli jste nervózně. Říkali nám „holky“, protože jsme měli dlouhé vlasy. „Jak se vede, holky? Zatančíte si se mnou?“ Vlasy…., takové maličkosti, o kterých byste nikdy neřekli, že můžou změnit celé kultury. V některých částech Londýna na nás reagovali stejně jako tam na Jihu. „Ahoj, milánku,“ a takové ty kecy.
***
V roce 2007 začala Doris podléhat dlouhé nemoci. Bert umřel už v roce 2002, ale jeho vzpomínka znovu ožila pár týdnů před Dorisinou smrtí. V novinách totiž jistý pisálek v obsáhlém článku tvrdil, že jsem měl údajně část popela svého otce šňupnout smíchaný s koksem. Tak se objevily titulky a úvodníky na téma kanibalismu. Zase ta naše stará dobrá ulička hanby, kterou si mají Stones projít. John Humphrys se v rádiu v hlavním vysílacím čase ptal: „Myslíte, že zašel Keith Richards v tomto případě daleko?“ Jak to myslel, v tomto případě? V některých článcích se zase psalo, že je to vlastně naprosto normální, a tvrdili tam, že za starých časů jsme předky pojídali. Takže existují evidentně dvě školy myšlení. Jako starý profík jsem říkal, že to bylo celé vytržené z kontextu. Nemohu nic potvrdit ani vyvrátit. „Pravda o celé věci“ – psalo se v prohlášení, které jsem poslal Jane Roseové, když hrozilo, že už se to celé vymkne z rukou – „je taková, že jsem tátův popel měl šest let v černé krabičce, protože jsem se nemohl přimět k tomu, abych ho rozprášil. Nakonec jsem zasadil pevný anglický dub, abych ho rozprášil kolem toho stromu. Jak jsem zvedl víčko té krabičky, jemný prášek z jeho popela dopadl na stůl. Nemohl jsem ho jenom tak smést na zem, tak jsem po něm přejel prstem a zbytek jsem nasál do nosu. Popel popelu, otec synovi. Teď z něj rostou duby. Byl by moc rád.“
