O čem je Váš nový román především? O lidských tajemstvích, hledání kořenů, nebo nedorozumění mezi lidmi?
Na počátku bylo slovo. Slova jsou silná a nebezpečná zbraň. Dokážou způsobit nedorozumění a rozkol, přestože mnohdy nebyla míněna tak, jak byla pochopena. Ale stejně nebezpečné je i mlčení. Pokud spolu blízcí nedokážou komunikovat, je to stejně špatné, jako když si ubližují slovy. Někdy spolu lidé komunikovat neumějí, je mezi nimi nevyřčené a nepojmenované napětí, o kterém nikdo neví, odkud se vzalo, jindy spolu lidé nemluví záměrně. To všechno vede ke zbytečným zlobám a bolestem. Taková malá nedorozumění a zbytečné rozkoly nutně vyvolávají otázku: Jak se má domluvit svět, když to nedokážou ani blízcí v jediné rodině? Tiché roky jsou tedy knihou o tajemství, které sahá do minulosti rodiny a vyvolává mnohá nedorozumění.
Váš nový příběh není tak tragický jako předchozí Hana, připadá mi spíš intimní. Chtěla jste se vyhnout tíži velkých dějin, které se v Haně ozývají tak silně?
I v mých předchozích knihách, ať už v Haně nebo Slepé mapě a Hotýlku, mě zajímaly především charaktery a pohnutky postav. Takzvané velké dějiny byly jen hybatelem děje. Bylo na postavách, jak se k nim postaví a jestli překážky, které nutně každého člověka v životě potkají, zdolají se ctí, nebo zklamou sebe i ostatní. V knize Tiché roky jsou velké dějiny vzdálenou kulisou, která ovlivňuje životy postav jen do určité míry. Za většinu těžkostí, se kterými se musejí vyrovnávat, si postavy mohou samy. Nejčastěji právě tím, že spolu nedovedou komunikovat.
U předchozích knih byla inspirací nějaká reálná situace. Je tomu tak i v případě Tichých roků, nebo je román celý fikce?
Všechny situace jsou skutečné i smyšlené zároveň. Každá má reálný základ, události, které jsem použila v knize, se staly, jen jsem je promíchala a připsala fiktivním osobám. Ve světě a všude kolem nás se děje tolik věcí, že se stačí jen dívat, pozorovat, trochu se domýšlet a můžete napsat knihu. Cokoli si vymýšlet a složitě fabulovat je úplně zbytečné.
Dokážete skvěle popisovat ženské charaktery. Jsou ve Vašich předchozích nebo třeba i v nové knize nějaké ženské postavy, které jste si „zamilovala“?
Mám ráda všechny své postavy — dokonce i ty, které by někdo považoval za záporné. Protože nikdo není jen dobrý nebo jen špatný, každý máme ke svému jednání pohnutky, které třeba svět kolem nás nezná, ale my jsme jimi ovlivňováni. Tak je tomu i u mých postav. A já jako jejich stvořitelka jejich pohnutky znám, tudíž k nim musím být shovívavá a přistupovat k nim s pochopením. Proto je mou favoritkou vždycky postava z knihy, na které právě pracuji. S ní momentálně trávím nejvíc času a jí nejlépe rozumím.
Většina knihy se odehrává v době normalizace, řeší se i téma emigrace. Děj tak vlastně spadá do Vašich mladých let. Jak na tuto dobu sama vzpomínáte a může být pro nás vůbec nějak aktuální?
Máte pravdu, že tu dobu velice dobře pamatuji a mám ji pod kůží. Je součástí života a vzpomínek, které nikdy nevymažu a které se staly mojí součástí. Pro mě to není minulost a myslím si, že to nemůže být minulost pro nikoho z nás. Následky toho, co se v naší zemi v minulém století stalo, pociťujeme všichni. A nemám na mysli jen následky materiální, ale následky na lidských charakterech. Mně ta doba vštípila nedůvěru a ostražitost, která mi otravuje život a které se už nikdy nezbavím. Tiché roky jsou však spíš rodinným dramatem než obrazem doby, podstatné jsou vnitřní životy postav. V tom vidím těžiště knihy. A pokud jde o aktuálnost témat nebo o to, co by měl autor psát a čemu by měl věnovat pozornost, na to mám jednoduchou odpověď: Autor by měl mít svobodu psát o tom, o čem psát chce. Kniha může být dobrá, jen když je psaná se zaujetím. Doba, kdy se psalo na objednávku, je už snad za námi.
Román Hana zaznamenal fenomenální úspěch. Vnímáte vydání nové knihy jako napínavý okamžik, jste sama zvědavá, jak ji čtenáři přijmou?
Po knize Hana cítím vůči čtenářům větší zodpovědnost. Dřív si kupovali knihy neznámé autorky, nic neočekávali, mohla jsem je jen příjemně překvapit. Doufám, že pochopí, že nemůžu psát stále stejné knihy na stejná témata, jenom abych uspokojila poptávku. Chci psát o tom, co mě zajímá, a můžu jen doufat, že to zaujme i mé čtenáře.
Foto: Vojtěch Vlk
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
