Čeština
Prostě mě to napadlo. Vždycky mě totiž fascinovaly popisy vůní v knihách. Vůně samy o sobě jsou něco magického. I přesto, že jsou neviditelné, nás ovlivňují a umějí v nás probudit vzpomínky. A proto také každý člověk reaguje na různé vůně jinak. To mě natolik přitahovalo, že jsem si řekla, že musím o vůních a jejich účincích napsat knihu.
Míchala jste si i vy doma nějaké kouzelné vůně v průběhu psaní příběhu?
Vůně jsem sama nemíchala, ale navštívila jsem několik parfumérů v Berlíně, a dokonce i v Paříži a nechala si od nich ukázat a vysvětlit o vůních vše, co mi jen mohli a chtěli prozradit. Byly to velice podnětné a inspirující vhledy a rozhovory, při nichž jsem se toho hodně naučila, např. jak vlastně vůně účinkují.
Četly Voňavou lékárnu i vaše děti? Co na sérii říkají?
Ano, mé děti četly všechny díly série Voňavá lékárna a i při psaní mi svými nápady a tipy pomáhaly zjistit, kterým směrem by se příběh mohl ubírat a jak jej dál psát. Naštěstí i ony mají tuto sérii rády.
Jak dlouho jste pracovala na první verzi knihy o vůních?
Když se zpětně ohlédnu, je pro mě těžké na tuto otázku odpovědět. S myšlenkou napsat knihu o vůních jsem si totiž pohrávala opravdu dlouho – dlouho předtím, než jsem začala psát. Ale ano, první díl jsem psala asi devět měsíců.
Kdo je vaším největším kritikem?
V pozitivním smyslu toho slova moje rodina, mé kamarádky a má redaktorka.
Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
Ta představa se mi vždy líbila, ale dlouho jsem neuvažovala nad tím, že by to mohlo být i mé povolání. Já jsem sice vždy hodně četla a psala, ale na dlouhou dobu to bylo vzdálené a někde v nitru ukryté přání. Naštěstí jsem si jednou přece jen troufla to vyzkoušet.
Kdy dostáváte ty nejlepší nápady?
Často tehdy, když s tím počítám nejméně. Například na cestách nebo při různých rozhovorech. Ale naštěstí mě nápady často napadají jednoduše při samotném psaní. Někdy si myslím, že nejlepší nápady má člověk zásadně tehdy, když se snaží co nejméně si je vynutit.
Použila byste vůni věčnosti?
Panebože ne, v žádném případě! Nejen proto, že po použití této vůně začne člověk nepříjemně vonět, ale v podstatě se mi ta představa moc nelíbí – přežít všechny lidi, které má člověk rád, a pak ještě muset žít věčně a sám. Jediná dlouhodobá společnost by byli jen další strašní „Věční“ z knižní série. To není nijak pěkná představa. Tihle „Věční“ totiž nejsou vůbec milí.
Která vůně je vaše nejoblíbenější a proč?
To je velice těžká otázka. Pro mě prostě neexistuje jedna oblíbená vůně, často rádi čicháme v různých situacích různé věci. Např. u sportu je rušivá vůně levandule, protože ji používáme spíše k uvolnění. Ale obecně mohu říct, že miluji vůně jako bergamot, pomeranč, vetiver, růže a také levandule.
Text: Petra Langrová, foto: © Andrea Katheder
Ta představa se mi vždy líbila, ale dlouho jsem neuvažovala nad tím, že by to mohlo být i mé povolání. Já jsem sice vždy hodně četla a psala, ale na dlouhou dobu to bylo vzdálené a někde v nitru ukryté přání. Naštěstí jsem si jednou přece jen troufla to vyzkoušet.
Kdy dostáváte ty nejlepší nápady?
Často tehdy, když s tím počítám nejméně. Například na cestách nebo při různých rozhovorech. Ale naštěstí mě nápady často napadají jednoduše při samotném psaní. Někdy si myslím, že nejlepší nápady má člověk zásadně tehdy, když se snaží co nejméně si je vynutit.
Použila byste vůni věčnosti?
Panebože ne, v žádném případě! Nejen proto, že po použití této vůně začne člověk nepříjemně vonět, ale v podstatě se mi ta představa moc nelíbí – přežít všechny lidi, které má člověk rád, a pak ještě muset žít věčně a sám. Jediná dlouhodobá společnost by byli jen další strašní „Věční“ z knižní série. To není nijak pěkná představa. Tihle „Věční“ totiž nejsou vůbec milí.
Která vůně je vaše nejoblíbenější a proč?
To je velice těžká otázka. Pro mě prostě neexistuje jedna oblíbená vůně, často rádi čicháme v různých situacích různé věci. Např. u sportu je rušivá vůně levandule, protože ji používáme spíše k uvolnění. Ale obecně mohu říct, že miluji vůně jako bergamot, pomeranč, vetiver, růže a také levandule.
Text: Petra Langrová, foto: © Andrea Katheder
