Kniha o vůli k životu. Max Rodrigues Garcia (1924) přežil v letech 1943–1945 čtyři koncentrační tábory i pochod smrti; Američané ho osvobodili v rakouském Ebensee. Začal pro ně pracovat jako tlumočník a rozhodl se, že se do rodného Nizozemska už nevrátí. Byl přesvědčený, že z jeho židovské rodiny stejně nikdo nezůstal naživu. Po válce se chtěl stát Američanem se vším všudy – od imitace amerického vystupování a pití coca-coly po sdílení víry v zemi neomezených možností. Po několika pokusech o nový začátek si natrvalo vybral San Francisco. Teprve devět let po svém osvobození právě tam dokázal zakotvit.
Garciova kniha je neobvyklým vzpomínáním. Autor totiž nevypráví jen o prožitém utrpení, ale především o důsledcích, které mělo pro celý jeho další život – a o tom, jak musel své představy měnit. V závěru jsou připojeny zpovědi jeho dětí a vnuků, což naznačuje, že se mu podařilo v životě uspět. Takže přece jen americký happy-end? Ne tak docela. Další generace totiž kriticky popisují, jak se vyrůstá s traumaty holocaustu. Přesto ani jejich svědectví nevyvolává skepsi a smutek. Naopak. Příběh Maxe Garcii je plný tvrdohlavé životní energie. Vypráví o tom, že i tak děsivou zkušenost lze zkrotit a znovu naplno žít.
