Bára Hrzánová je výrazná divadelní a televizní herečka s komediálním i dramatickým talentem. Diváci si ji velmi často spojují s její první rolí postižené Johanky z Renčova filmu Requiem pro panenku z roku 1991, za což byla oceněna na filmovém festivalu v Torontu. Od té doby obdržela ještě řadu dalších ocenění.
Roku 1994 získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi. Září také v divadelní inscenaci Hrdý Budžes, která měla již přes 500 repríz. Bára Hrzánová získala za tuto roli také Cenu Thálie za rok 2003. Herecký talent má v krvi jako dcera Věry Hrzánové (rozené Šmídové) a Jiřího Hrzána.
Vinnetou naší doby není herecká monografie ani teatrologická studie. Nejde ani o běžný herecký rozhovor. Nejpřesněji můžeme mluvit o reportážním záznamu rozhovorů, které spolu vedli dva generační kamarádi. Seznámili se před dávnými časy v amatérském divadle, pak se jejich cesty rozešly. Z Báry Hrzánové se stala jedna z nejzajímavějších hereckých osobností, Richard Erml tomu z pozice redaktora Divadelních novin přihlížel. V knížce, která je i otiskem doby, vystupují další postavy. Dejme slovo Vladimíru Procházkovi, řediteli Činoherního klubu, který vzpomínal také na tatínka Báry. O ní samotné říká: "Hrála u nás v Misantropovi a v Návratu do pouště a v obou inscenacích byla mimořádně dobrá. Samozřejmě má ono hrzánovský komediantství, ale jak si vzpomínám, imponovala mně především tím, jak uměla role analyzovat. Bářina maminka do své dcery patrně vložila ještě jiné geny, které se s těmi Jirkovými šťastně sešly. Ona je komediant, ale chytrej komediant. A teď neříkám, že Jirka Hrzán nebyl chytrej, ale pro mě byl především neobyčejně citlivým nervním osobnostním hercem, zatímco Bára má ještě něco víc."
Dnes jste do Ostravy přijela hlavně kvůli vaší nové knize Vinnetou naší doby. Kdo přišel s nápadem, že kniha vznikne?
Ta kniha vznikla na popud Richard Ermla, kterého znám od svých šestnácti let, kdy studoval FAMU a já gymnázium. Dělali jsme spolu avantgardní divadlo, později se naše cesty rozdělily a později mě přemluvil, že se mnou udělá knihu.
Co vám proběhlo hlavou při tom prvním kontaktu, kdy vám Richard Erml řekl, že bych chtěl knihu udělat?
Ne, Richarde, to opravdu ne.
Co bylo hlavním důvodem, že jste si řekla, že vám stojí do toho jít?
Bylo mi líto toho Richarda, když tak dlouho o mě usiloval. Nakonec jsem podlehla, protože jsem byla příliš soucitná a bylo mi trapné pořád říkat ne. Ale nakonec jsem za to ráda.
Stalo se někdy během vašich rozhovorů, že vás Richard něčím rozzlobil?
Kupodivu ne, i když má Richard vzácnou schopnost, že dokáže vyvolat konflikt i v nekonfliktní tibetské čajovně. My jsme se ale do konfliktu nikdy nedostali.
V knize je celá řada veselých vzpomínek, komických historek, ale jsou tam i smutnější témata. Nelitovala jste někdy, že jste se takto otevřela?
Ničeho nelituji, naopak je někdy lepší ty bolestnější věci otevřít a pojmenovat je. Myslím, že to je to nejdůležitější, když se ty věcí pojmenují.
Do názvu vaší knihy se dostal Vinnetou, co pro vás tato ikonická postava znamená?
Je to můj dětský sen, já jsem nikdy neprožívala ty princezny, vždycky jsem chtěla být ten Vinnetou, který byl nejkrásnější, nejspravedlivější, nejčestnější a nejodvážnější.
V historkách z dětství jste líčila, jak jste se byla schopná i poprat. Zůstalo vám to?
Už několik let se neperu. Za to může jóga v denním životě. Někdy si říkám, jestli to není škoda, že by to bylo daleko rychlejší a transparentnější.
Jak jste vy jako dítě vnímala ten herecký a divadelní svět?
To byl můj domov, vnímala jsem to úplně normálně. Na zkouškách s babičkou jsem trávila celé dny, bydlela jsem v hereckém domě, bylo pro mě přirozené prostředí.
Jak dlouho vám trvá, než ze sebe roli tzv. svléknete a jste zase Bára Hrzánová?
Já nejsem ten typ herečky, co trpí ještě dva dny po představení. Ať to raději nikdo nedělá, pokud se takhle trápí. Zase tolik neplatí za tuhle hrůzu.
Besedu moderovala: Sandra Procházková