Na knižním veletrhu v Praze jste se mohli setkat s Ivankou Devátou, která hovořila o svém životě, knihách a hereckých výkonech. Paní Devátá bude mít brzy 80 let a srší stále skvělým humorem a životním elánem. Ivanka Devátá uvedla besedu těmito slovy: Já teda musím říct, že loni jsem tady měla narváno. Ale letos se ani nedivím, protože když jsem tady šla, tak jsem zjistila, že je tady více žrádla než knih. Divím se, že jste sem vůbec dorazili.
Přibrala jste si cestou něco k jídlu?
Ne, já jsem si vařila. Víte co jsem si dělala? Vůbec na to nemám recept a jednou jsem to jedla v Paříži. Ale pomocí fantazie a chuťových buněk jsem si dělala kuskus. A měla jsem na to skutečně jehněčí, které je jako dort. Dala jsem tam lilek, cuketu, mrkev cibuli a koření. Ale mám to tak do příštího roku. Je toho kýbl. Do toho mě můj starší syn přivezl kohouta na víně a to byla porce jak pro drvoštěpa. Tak jsem snědla trošku v poledne a ještě jsem si nechala trošku na večer.
Alespoň vidíte, že na vás syn myslí. To je taky dobré pozitivum, ne?
No, já mám pocit, že nevěděli, co s tím. Že toho měli tolik, proto mi to donesli.
Říkala jste, že je všude plno žrádla. Měla jste možnost podívat se po tom, čeho je tady méně, po knihách?
Ne, já jsem šla rovnou tady, ještě jsem měla problém to najít.
Poté co si tady popovídáme a vy podepíšete knihy, půjdete se podívat taky po nějakých stáncích? Jaké knihy budete hledat?
Nebudu hledat pro kluky žádné knihy. Oni mají malý byt, jim se už nic do knihovny nevejde. Já osobně teď čtu detektivku, která se hezky čte. Je to od finské autorky. Vše se tam odehrává v domově, kde zlé sestry cpou lidem prášky, aby byli ještě blbější. I když zezačátku byli ještě dobří. Mně bude teď 80 let a pořád to nějak nemůžu vstřebat. Teď mi volala kamarádka, že dostala od vnučky lístky do divadla, a jestli by se se mnou nemohla vidět. Měla jsem jak na potvoru živé vysílání. Tak jsem jí říkala, ať přijede na oběd a že se najíme. Pak mi volala znova, jestli bych nešla do toho divadla s ní, protože vnučce budou měnit okna a nedali jí to vědět dopředu. Řekla jsem jí, že bych to nestihla, když to je od sedmi, než se hodím trošku do gala a něco sním. Pak mi volala znovu, že vnučka šla za těmi řemeslníky a děsně skuhrala, že jí přijede osmdesátiletá babička a že s ní chce jít do divadla. A oni se slitovali. Trvalo mi ale strašně dlouho, než jsem přišla na to, že ta vnučka jim to neřekla proto, aby vzbudila lítost, ale že jim řekla pravdu. Že je nám osmdesát. Já na to pořád nemůžu přistoupit.
Minule jsme se tady bavily o natáčení a filmu o Janu Saudkovi, kde jste si zahrála. Co jste si za ten rok zahrála, napsala, natočila v rozhlase?
Se Saudkem to byl tak nádherný scénář! Oni to rozdělili na dva díly. Co se týče hrání, tak toho už jsem nechala. Odmítla jsem i hlavní roli.
A proč jste odmítla hlavní roli?
No, já už jsem moc líná. Jen ta představa, jak padne podzim a začne pršet, musíte se obléknout a jít do divadla. A ještě přede mnou tu roli hrála paní Jirásková. Tak jsem si představila, jak to budou všichni srovnávat. No mám já to zapotřebí? Nemám. Tak jsem si řekla ne.
Když jsem četla vaši knihu Jak jsem se zbláznila, mě vás bylo hrozně líto. Kdy se ta situace zlepšila?
Já vám děkuji. Protože všichni říkali, jak se nasmáli. Já jsem přitom skončila na psychiatrii, zhroutila jsem se. A právě když mě pustili, ne domů, ale vyřídit si příjemnou finanční záležitost, tak jdu z toho bytu, kouknu a vedle mě byla schránka toho hovada. A tam bylo jiné jméno. No a od té doby je pokoj. Sice je pravda, že za 3 roky se tam vystřídaly všechny ty partaje, ale je klid. Teď tam bydlí doktor a ten se akorát sprchuje, to slyším, ale to je úplné blaho.Dobrý den, četla jsem několik vašich knih a jsou strašně laskavé a vtipné. Mě by strašně zajímalo, kde berete ten životní humor, ten vtip a laskavý přístup a co vás nabíjí?
Milá paní, to zajímá každého, dokonce i mě. Ale já to nevím. To je od přírody. To se tak narodíte. Někdo se narodí s raketou v zádu, to jsem já. Já už mám takových zranění, jsem dokonce i šitá. No a laskavost, já si myslím, že jsem hodná. Je blbé to o sobě říkat, ale já jsem v životě nikomu neublížila, nikoho nepomluvila. Jsem šíleně lítostivá. Když slyším nějaký špatný případ. Třeba kdysi o týraném dítěti, tak na to nemůžu zapomenout. Občas i ve svých osmdesáti pláču.
Dobrý den, já bych se chtěla zeptat, jestli knížka „Radši nekoukat“ je opravdu vaše poslední. Jestli se s ní jako autorka opravdu se čtenáři loučíte?
Sice mám rozepsanou knihu. Mám název. Ale před chvílí jsem si stěžovala, že jsem tak nějak flegmatická a když něco napíšu, tak je to strašně nudné. Vůbec to není vtipné. A víte proč? Všechen ten materiál jsem vyplácala ve čtrnácti knihách.
Text a foto: Lucie Toušová
