Rozhodně jsem při psaní své první knihy ambice na bestseller neměla, i když moje nejstarší dcera Mirka po přečtení několika prvních kapitol tvrdila: „Mami, to se bude čtenářkám líbit“. Každopádně jsem si přála, aby moje zpověď pomohla některým ženám, které se ocitly na stejné nebo podobné životní křižovatce. Doufala jsem, že jim můj příběh může pomoci nevzdávat život ani po padesátce.
V našem předešlém rozhovoru jste přislíbila, že napíšete pokračování svého debutu. Tomuto slibu jste dostála a na pultech knihkupectví je vaše novinka Srdce nemá vrásky. Na co se čtenáři mohou těšit tentokrát?
Opravdu jsem druhou knihu napsala především díky zpětné vazbě od mých čtenářek. Zprávy s prosbou o pokračování mi chodily každý den a staly se pro mě hnacím motorem. Vyhověla jsem také jejich přání, aby kniha navázala tam, kde první skončila, tedy v momentě, kdy jsem chtěla co nejdříve z Kalábrie odjet za Annou. V pokračování se tedy vrátíme do září 2021, kdy mám v plánu setkat se co nejdříve se svojí nejmladší dcerou. Plán je sice jedna věc, ale realita věc druhá. Jak to tak bývá, život si s námi občas hraje a i mně připravil do cesty pár překážek a nečekaných situací. Čtenáři se mohou těšit na to, že se prostřednictvím příběhu ocitnou uprostřed kalábrijské rodiny. A to doslova Stejně jako v první knize to bude někdy k smíchu a někdy zase k pláči.
V první knize bylo vše růžové, zaláskované, žádná negativní postava nebo trable. Objeví se něco takového tentokrát?
Neřekla bych, že v první knize bylo všechno růžové. Ano, sice tam bylo seznámení s charismatickým Italem a splnění mého přání žít v mé milované zemi, ale byla tam i ztráta nejmladší dcery a odloučení od mých dalších dvou dětí a vnučky. Bolest v srdci sice velmi dobře hojila láska, ale tak růžové, jak se může zdát, to rozhodně nebylo. A tušíte správně, v druhé knize se negativní postava opravdu objeví. Díky ní nebude mít hlavní hrdinka na růžích ustláno… ale nebojte se, i s negacemi si poradí.
První knihu jste napsala za tři měsíce, druhá vám zabrala půl roku. Psalo se vám hůř, nebo jste si psaní rozvolnila a nevěnovala se mu tak intenzivně?
Začala jsem psát koncem léta, první kapitola vznikla v Kalábrii pod olivovníkem. S podzimem kapitol přibylo jenom pár a až v prosinci jsem se ponořila do psaní naplno. Když to tak spočítám, čistého času mi psaní zabralo opět tak tři měsíce. Musím se ale přiznat, že psaní druhé knihy bylo opravdu o něco náročnější. V podvědomí jsem cítila velkou odpovědnost vůči mým čtenářům, abych nezklamala jejich očekávání. Nakonec jsem ale všechny pochybnosti musela hodit za hlavu. Když chci psát skutečný a pravdivý příběh, nemohu upravovat děj do podoby, která bude pro čtenáře líbivá.
Opět jste do příběhu zakomponovala italskou kuchyni a nechybí recepty na tamní tradiční pokrmy. Vaříte ráda? A dáváte italské kuchyni přednost před českou?Ano, vařím ráda. Už od mala mě babička učila být dobrou hospodyňkou a maminka v tom pokračovala. Už v deseti jsem každou sobotu pravidelně pekla nějaký moučník ke kávě. S přestěhováním se do Itálie jsem se naučila vařit jednoduchá jídla, která mi nezaberou víc než půl hodiny v kuchyni. Trávit přípravou svíčkové tři hodiny u sporáku je tady nemyslitelné, Italové to považují za ztrátu času. Tady se vaří rychle, a hlavně z čerstvých surovin. Převažuje jejich proslulá pasta, spousta druhů zeleniny a také ryby. Poslední roky tedy dávám přednost italské kuchyni, která je pro mě také mnohem lehčí a stravitělnější. V Itálii je pro mě příjemnou změnou to, že často vaří můj přítel. Některé druhy ryb jsou pro mě ještě stále velkou neznámou, a tak se nechávám ráda hýčkat i jeho kuchyní. Ostatně v kuchyni je každý Ital zatraceně sexy!
A jak je na tom váš přítel Agostino? Chutná mu třeba vepřo knedlo zelo nebo svíčková na smetaně?
Při každé naší návštěvě Čech nejen moje rodina, ale i přátelé rádi Agostina zasvěcují do tajů české kuchyně. Už ochutnal ledacos a mezi jeho favority patří roštěná s rýží, řízek s bramborovou kaší a rozhodně bramborový salát. Chutnají mu české chlebíčky, vajíčková pomazánka a také špekáček. Vepřo knedlo zelo ho ale nenadchlo, naše národní jídlo považuje za příliš těžké. Jak je na tom se svíčkovou, to se dozvíte v jedné z kapitol mé nové knihy.
Neuvažovala jste někdy o tom, že byste sepsala a vydala italskou kuchařku?
Ty úvahy už přišly loni od čtenářek a musím přiznat, že se mi ten nápad zamlouvá. Kuchařek je ale na trhu spousta, a tak není jednoduché v tak velké konkurenci obstát. Zatím to tedy není aktuální, ale to neznamená, že zahálím. Když je příležitost, nahlížím do italských kuchyní, dělám si poznámky a koukám Italkám pod ruce. V hlavě mi zraje plán napsat nejen kuchařku s recepty, ale kuchařku s příběhy. Kalábrijci, ostatně jako všichni Italové, rádi mluví a u společného vaření s nimi se vždycky něco dozvím. Až budu mít nasbíráno obojí, tedy nejen recepty, ale i příběhy, teprve potom mohu zahájit potřebné kroky k vydání takové knihy.
Jsou nějaká konkrétní místa na jihu Itálie, která byste doporučila těm, co se tam chystají vyrazit na dovolenou?
Kalábrie se konečně o trochu víc dostává do podvědomí Čechů a je vidět, že už se nebojí do části Itálie, která je nechvalně proslulá mafií, cestovat. Mám radost, že jsem k tomu trochu mohla přispět i já svou knížkou. Čtenářky mi stále píší, že se vydaly po stopách příběhu Lásky ve špičce italské boty. Celý jih Itálie má nádherné moře a pláže, báječné jídlo a tu pravou italskou atmosféru. Jestli bych mohla doporučit tři místa, kam se na jihu Itálie vydat, tak to je rozhodně Tropea, Scilla a Reggio Calabria.
Pokud byste napsala další pokračování, tedy třetí knihu mapující váš životní příběh s Agostinem, bylo by ještě o čem psát, stalo nebo chystá se něco převratného?
Děj mé druhé knihy končí na podzim 2022 a teď máme jaro 2024, takže by asi bylo o čem psát. Žiji stále v Itálii, která je pro mě i po těch třech letech každý den něčím jiná, nová, překvapivá. A jestli se stalo něco převratného? V tradiční, italské rodině, ze které můj přítel pochází a která je zvyklá žít ve velkém domě pospolu, se rozhodně za převratné považuje to, že jsme si pořídili vlastní bydlení a odstěhovali se do svého. Na pultech knihkupectví se právě teď objevila má druhá kniha, a tak si ráda počkám, co na ni řeknou mé čtenářky, než abych se teď pustila do pokračování. Rozhodně ale nemám v plánu psát o svém životě dalších patnáct knih. Jak se to říká – třikrát a dost?
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Blanky Malé
