Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce
jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když
někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře.
Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že
gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak
ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem
k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové
„jsou“.
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný
ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval
autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií
a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se
v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který
nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista,
starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších
postav zde defi luje ve vzájemně provázaných příbězích.
Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly
vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně
i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.