Milena Zingerová měla jen dvacet let. Pocházela z uznávané židovské rodiny, její otec byl právník, jí se podařilo dostat na hudební konzervatoř v Bratislavě. Ale všechno se změnilo, když moc na Slovensku převzal do svých rukou nacistický přívrženec Jozef Tiso. Ze dne na den se všichni Židé změnili v občany druhé kategorie. Ve frontách museli stát vždycky až na konci, ztratili všechna práva a z každodenního života se stal boj o přežití. A boj někteří z nich prohráli velice brzo. Otec Mileny umírá a její matka utíká ke starší dceři do Maďarska. Milena se snaží přežít sama v Bratislavě. I když byla mladá a nezkušená, několik let se jí to dařilo. Ale v roce 1942 odjíždí z Bratislavy první transport žen do Osvětimi a ve vlaku je i Milena.
Rakušan Franz Weimert měl úplně jinou cestu. Nejdřív vstoupil do Hitlerjugend a později do SS. Nebyl úplně přesvědčený, že je hitlerova ideologie správná, ale jedna událost v jeho životě způsobila, že začal pochybovat o víře a kněžích. Prázdné místo v jeho životě zaplnil nacismus, prostě šel stejným směrem jako jeho kamarádi a spolužáci. Po zranění na Východní frontě je přeložen do Osvětimi, kde začne reálně vnímat to peklo na zemi, v jakém tam lidé žijí a umírají. A uprostřed toho všeho, právě na své narozeniny, potkává Milenu. A právě tehdy se jeho život otočí úplně naruby.Román Černá a purpurová je syrový, krutý, plný brutality úplně stejně jako doba, ve které se odehrává. Autor líčí bestiální zločiny nacistů bez zbytečných okolků a s opravdovostí, která způsobuje, že i když máte chuť přeskočit pár řádek, knihu nedokážete odložit. A při čtení i po něm vás budou napadat otázky typu „co kdyby“… Stačilo totiž, aby se Franz setkal s vstřícnějším přístupem jednoho kněze a do SS by možná ani nevstoupil, ale pak by se nepotkal s Milenou a té by nikdo nepomohl přežít. Černá a purpurová je fascinující příběh a je jeden z nejlepších z období holokaustu, jaké jsem kdy četla.
-ice-
