Fredrik Backman vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století v půvabné výpovědi, plné upřímných obav, prozrazených (či očekávaných) trapasů, rodinných i osobních historek a nepodmíněných vyznání lásky, která zasáhnou posluchačovo srdce. Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, co prošvihnu. Za své kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za projev na tvém maturitním večírku. Doufám, že se na mě nebudeš zlobit, že se na tebe pořád snažím dělat dojem. Že mi nebudeš vyčítat tuhle (audio)knihu. A až budu otravný. Až budu trapný. Až budu nespravedlivý. Pak si vzpomeň na ten den, kdy jsi mi odmítl prozradit, kam jsi mi schoval klíče od auta. A uvědom si, že sis začal ty.

Všechny ty technologie dostaly naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“. To tak rodiče dělávají. Ty jsi pila víno, když jsi kojila? „Nevěděla jsem.“ Nechali jste nás snídat skořicové rolky? Sedět na zadním sedadle bez pásu? Brala jsi v těhotenství LSD? „Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ě-d-ě-l-i. To bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně nebylo nebezpečný!“ Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Můžeme si to přece vygooglit. Velmi dlouho jsme platili za největší egoisty v dějinách lidstva, dokud jsme se nestali rodiči a neuvědomili si, jak jsme vlastně bezvýznamní. Zjištění, že od tohoto okamžiku budeš dýchat výhradně plícemi někoho jiného, tě zasáhne tvrději, pokud na to nejsi připravený. Chci, abys věděl, že jsem se snažil úplně, úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nechal jsem na hřišti všechno. Vypustil jsem tam duši. Nikdo negooglil tolik jako já...