Kdo čistil Saddámu Husajnovi cestu k moci? Proč pokračovaly sankce OSN i po iráckém stažení z Kuvajtu v roce 1991? Kdo poskytl Iráku zakázané zbraně, kterými bylo zdůvodňováno pokračování embarga OSN? Byla to náhoda, že se Česká republika jako první země světa zapojila do amerických plánů na "osvobození" Iráku a že jako první evropská kontinentální země vyslala svoje vojáky k irácké hranici? Skutečně hrozil irácký útok americkému rádiu v Praze a skutečně Irák ohrožoval mezinárodní bezpečnost? Kdo vymyslel spojení Iráku s islámskými teroristy? Jak to, že v Iráku nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení? Proč se Irák po "osvobození" stal nejnebezpečnějším místem na světě a proč Praha degradovala z privilegovaného hospodářského partnera Iráku na přehlíženého outsidera? Kdo zavlekl do Iráku infekci Al-Káidy, mor občanské války a bezprecedentní korupci? Na tyto a řadu dalších otázek hledají odpovědi dva autoři, kteří mají s moderním Irákem mezi českými publicisty bezesporu největší osobní zkušenost.

Miroslav Belica prožil v Iráku v době sankcí OSN jako vedoucí zastupitelského úřadu České republiky přes čtyři roky a jeho syn Tomáš jako student ještě o dva roky více. Oba dva měli štěstí, že znalost arabštiny a dalších světových jazyků jim umožnila stýkat se s širokým a velmi různorodým spektrem lidí: s Iráčany ze všech společenských vrstev, s rodinami diplomatů ze Západu i Východu, s pracovníky agencií OSN, s našimi experty i se zahraničními novináři. Vedle zdrojů světového tisku a specializovaných webů široce pracovali s databázemi mezinárodních organizací, prostudovali deseti tisíce stran dokumentů Rady bezpečnosti a dalších orgánů a agencií OSN týkajících se Iráku. Na vlastní kůži poznali Irák, jaký je, mohli porovnávat realitu s propagandou Saddámova režimu stejně jako s mediálním managementem a reálpolitikou druhé strany. Získali citlivost na falešné tóny a zkreslování, alergii na manipulace a lži "padni komu padni". Někdy s pobavením, jindy s rozhořčením sledovali, jak kolem irácké horké kaše tancovala pod cizí taktovkou podstatná část českého establishmentu a jak se s tím vypořádávala rozhodující média. Tehdejší hlavní aktéři by dnes možná dali přednost všeobecnému zapomnění. Aby se tak nestalo, aby písky zapomnění nezavály souvislosti dramatu, který se tak draze obešel miliónům Iráčanů, ale nejenom jim, rozhodli se autoři napsat knihu o tom, jak se Česká republika a čeští rodáci podíleli na osudových událostech, které se odehrávaly na území bývalé Mezopotámie v posledních dvou desetiletích. Rozhodujícím kritériem, kterým se při sestavení této retrospektivy řídili, byla věrnost faktům. A pokud fakta zasazená do kontextu mezinárodního práva nevyznívají lichotivě pro některé české aktéry, není to vina autorů.