Čtení o Richardu Weinerovi předkládá chronologicky uspořádaný výbor z kritických, polemických a bilančních článků, přibližujících osobnost spisovatele Richarda Weinera. Texty z let 1919–1969 se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz formoval, kdy se utvářel fenomén nesrozumitelného, osamělého, nezařazeného či nezařaditelného Weinera, „lichého člověka“ české literatury. Výběr reflexí Weinerovy tvorby od prvních zralých povídkových a básnických knih až po články, dokládající znovuoživený zájem o jeho dílo v šedesátých letech, zachycuje dramaticky se proměňující spisovatelův obraz od „roztomilého básníka“ přes „dezertéra své generace“ až po outsidera, solitéra a „Einzelgängera“, jehož osamělé dílo má však schopnost orientovat. Antologie nemůže suplovat dějiny recepce jeho díla, chce však postihnout její klíčové momenty. V pestrém předivu dobových (o)hlasů je reflektována či předznamenána většina témat a motivů, na něž navázalo a jež o nové akcenty prohloubilo pozdější bádání. První oddíl knihy zahrnuje dva autorovy osobně laděné texty, reflektující otázku jeho židovství a solitérství. Následující dva oddíly mapují kritický ohlas děl autorovy první tvůrčí periody, resp. jeho vrcholných děl z let 1928–1933 (A. Novák, F. Götz, M. Rutte, K. Sezima, J. Vodák, J. Štyrský ad.). Čtvrtý oddíl shrnuje úvahy, jež od poloviny třicátých let chtěly autorovu tvorbu „rehabilitovat“ a postihnout ji v její komplexnosti (F. X. Šalda, B. Novák), resp. ji bilancovaly po autorově úmrtí (V. Černý, A. M. Píša, J. Chalupecký, O. Králík, J. Pistorius). Závěrečný oddíl představuje články autorů časopisu Tvář (Z. Hejda, V. Linhartová, B. Doležal), kteří ve svém znovuobjevování Weinera byli vedeni hlouběji motivovaným vědomím spřízněnosti s poetikou i etikou jeho tvorby.