Bylo to více věcí najednou. Ale tou nejdůležitější zřejmě bylo virtuální setkání s paní Renatou Holčákovou, která po mě chtěla texty do Cyrilometodějského kalendáře. Krátké příběhy z mého života. Pár jsem jich napsala. Renata byla mile překvapena úrovní mého psaní a ponoukla mě psát dál. Pak se jako z čistého nebe objevil pan vydavatel Kazda. Slovo dalo slovo, moje příběhy se mu líbily. Začala jsem tedy psát další. A během měsíce byla kniha na světě. O mne vyšly už dvě životopisné knihy se dvěma různými pohledy na mou osobnost, ale tahle kniha je něco úplně jiného.
Pro koho je vaše kniha především určena a proč by si ji čtenáři měli přečíst?
Myslím, že bych to jakkoli generačně neurčovala. Lidé se nedozví jen zajímavosti z mého života, ale také zjistí, co všechno stojí v pozadí za pozlátkem slávy. I když si myslím, že jsem stále držela jakousi příznivou laťku na hraně ironie a depresívních okamžiků je zde pomálu.
Jaké poselství byste chtěla, aby si čtenáři z vaší knihy odnesli?
Snad si uvědomí, že dosáhnout v jakémkoli uměleckém oboru těch nejvyšších met stojí fyzické i duševní úsilí a „obyčejný” život, kam patří partnerství, nebo mateřství, je kolikrát až v dalším plánu. Kor u žen. A ano, mluvím o konci 20. a začátku 21. století.
Jak se liší psaní knihy od vaší běžné umělecké činnosti jako operní pěvkyně a herečky?
Na jevišti, ať už operním nebo činoherním, jsem interpret. Když píšu, jsem autor.
Existuje nějaký příběh z knihy nebo pasáž, na kterou jste obzvláště hrdá?
Nevím. Příběhy mapují můj život od mých čtyř let až po současnost. Možná ta moje ironie, kterou ne úplně všichni snášejí a kvůli které už jsem měla pár popotahovaček. Ale já si prostě nemohu pomoci.
Bylo pro vás nějaké téma v knize obzvláště náročné zpracovat?
Smrt obou rodičů… Moje vyhoření... Ale vlastně to jednomu strašně moc pomůže, když si musí srovnat všechna slova do formy a prostě jen prakticky napsat, co se tehdy v duši odehrálo. Jak říkají psychologové: vypsat se z toho.
Jak ovlivnila vaše mezinárodní kariéra pohled na témata, o kterých píšete?
Pohled na to naše české pinožení zvenku. Neplakat nad „rozlitým mlíkem” a prostě konat. I když se jedinec dostane do problému, který se v tu chvíli zdá konečný a bezvýchodný, časem pochopí, jak dobře to s ním „život” myslel. A že rčení všechno zlé je pro něco dobré má své opodstatnění. Nestěžovat si – to je takový náš národní sport. Nezávidět. Prostě se snažit být lepší. To by v tom byl čert, aby nás to z toho gauče nezvedlo.
Co vás v současné době nejvíce naplňuje? Jaké máte plány do budoucna, ať už v hudbě nebo třeba v divadle?
Nedávno uvedlo Městské divadlo Mladá Boleslav divadelní hru Marka Epsteina Milena. V režii Adély Stodolové v ní hraji hlavní roli Mileny Jesenské. Moji dceru Honzu Krejcarovou hraje Lucie Matoušková. Je to příběh silných emancipovaných žen, který se odehrává přes celé 20. století. Od rozpadu Rakouska – Uherska přes běsnění fašismu i komunismu. Vyskytují se zde postavy jako Franz Kafka, Ernst Pollack, architekt Jaromír Krejcar nebo Egon Bondy. Myslím, že stojí za úvahu se do Mladé Boleslavi na jedno představení rozjet.
Jste nejen zpěvačkou, ale i herečkou. Jak jste vnímala rozdíly mezi těmito dvěma světy? Je pro vás činohra jiným druhem umělecké svobody, než jakou nabízí opera?
Opera umocňuje a zaměstnává veškeré lidské vjemy, když ji umíte poslouchat. Síla hudby na jevišti je nenahraditelná. Vždycky mně tam trochu chybělo absolutní herecké vyjádření. Což v činohře je. Nicméně ta hudba…
Text: Václav Kazda
Foto: Pavel Petruška
Myslím, že bych to jakkoli generačně neurčovala. Lidé se nedozví jen zajímavosti z mého života, ale také zjistí, co všechno stojí v pozadí za pozlátkem slávy. I když si myslím, že jsem stále držela jakousi příznivou laťku na hraně ironie a depresívních okamžiků je zde pomálu.
Jaké poselství byste chtěla, aby si čtenáři z vaší knihy odnesli?
Snad si uvědomí, že dosáhnout v jakémkoli uměleckém oboru těch nejvyšších met stojí fyzické i duševní úsilí a „obyčejný” život, kam patří partnerství, nebo mateřství, je kolikrát až v dalším plánu. Kor u žen. A ano, mluvím o konci 20. a začátku 21. století.
Jak se liší psaní knihy od vaší běžné umělecké činnosti jako operní pěvkyně a herečky?
Na jevišti, ať už operním nebo činoherním, jsem interpret. Když píšu, jsem autor.
Existuje nějaký příběh z knihy nebo pasáž, na kterou jste obzvláště hrdá?
Nevím. Příběhy mapují můj život od mých čtyř let až po současnost. Možná ta moje ironie, kterou ne úplně všichni snášejí a kvůli které už jsem měla pár popotahovaček. Ale já si prostě nemohu pomoci.
Bylo pro vás nějaké téma v knize obzvláště náročné zpracovat?
Smrt obou rodičů… Moje vyhoření... Ale vlastně to jednomu strašně moc pomůže, když si musí srovnat všechna slova do formy a prostě jen prakticky napsat, co se tehdy v duši odehrálo. Jak říkají psychologové: vypsat se z toho.
Jak ovlivnila vaše mezinárodní kariéra pohled na témata, o kterých píšete?
Pohled na to naše české pinožení zvenku. Neplakat nad „rozlitým mlíkem” a prostě konat. I když se jedinec dostane do problému, který se v tu chvíli zdá konečný a bezvýchodný, časem pochopí, jak dobře to s ním „život” myslel. A že rčení všechno zlé je pro něco dobré má své opodstatnění. Nestěžovat si – to je takový náš národní sport. Nezávidět. Prostě se snažit být lepší. To by v tom byl čert, aby nás to z toho gauče nezvedlo.
Co vás v současné době nejvíce naplňuje? Jaké máte plány do budoucna, ať už v hudbě nebo třeba v divadle?
Nedávno uvedlo Městské divadlo Mladá Boleslav divadelní hru Marka Epsteina Milena. V režii Adély Stodolové v ní hraji hlavní roli Mileny Jesenské. Moji dceru Honzu Krejcarovou hraje Lucie Matoušková. Je to příběh silných emancipovaných žen, který se odehrává přes celé 20. století. Od rozpadu Rakouska – Uherska přes běsnění fašismu i komunismu. Vyskytují se zde postavy jako Franz Kafka, Ernst Pollack, architekt Jaromír Krejcar nebo Egon Bondy. Myslím, že stojí za úvahu se do Mladé Boleslavi na jedno představení rozjet.
Jste nejen zpěvačkou, ale i herečkou. Jak jste vnímala rozdíly mezi těmito dvěma světy? Je pro vás činohra jiným druhem umělecké svobody, než jakou nabízí opera?
Opera umocňuje a zaměstnává veškeré lidské vjemy, když ji umíte poslouchat. Síla hudby na jevišti je nenahraditelná. Vždycky mně tam trochu chybělo absolutní herecké vyjádření. Což v činohře je. Nicméně ta hudba…
Text: Václav Kazda
Foto: Pavel Petruška