Při vyslovení jména Daidalos se většině lidí vybaví mytický řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce, který v Knóssu na Krétě vybudoval labyrint, v němž měl být ukrytý Mínótaurus. A když upadl Daidalos v nemilost, sestrojil dva páry křídel a spolu se synem Íkarem uprchl. Existují i lidé, je jich o poznání méně, kterým se při vyslovení jména Daidalos vybaví ještě mnohem víc; zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý klavírista, jenž se musí stůj co stůj svojí hudbou dotknout nebes, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Jedno je však třeba všem těmto hrdinům závidět – schopnost alespoň jednou v životě křídla nasadit a letět bez ohledu na to, jestli se vosk roztéká…