Motto: „Člověka nepronásledují věci, které provedl, ale ty, které neprovedl. Ty, které měl, nebo se alespoň mohl pokusit provést, ale neudělal to.“ - str. 126 -
Nesmírně čtivý a napínavý román vypráví příběh o jedné výjimečné ženě, lehce výstřední, excentrické a náladové Veronice. Osud této krásné ženy je postupně odhalován pěti vypravěči, každý z nich setkání či život s ní popisuje z vlastního úhlu pohledu. Právě těchto pět vyprávění čtenáři umožní poznat všechny stránky Veroničiny povahy. Její osobnost si chtě nechtě oblíbíte a o to více se vás její osud bude dotýkat.
Prvním vypravěčem je Stevan Radovanovic, srbský major, velitel jízdní roty první brigády královské gardy, který byl pověřen jednoduchým úkolem – naučit Veroniku, ženu zámožného a vysoce postaveného muže Lea Zarnika, jezdit na koni. Potkali se v Lublani roku 1937. Osud tomu tak chtěl, že se do sebe bezhlavě zamilovali. Leo se chtěl za tuto podlost Stevanovi za každou cenu pomstít, a proto zařídil jeho převelení do velmi vzdáleného města Vranje, které leželo až u bulharských hranic. Veronika byla však paličaté stvoření a za Stevanem utekla. Živořila s ním v důstojnickém bytě, věčně bez peněz. Po těžkých časech ve Vranji byl Stevan opět převelen, tentokrát do Mariboru na rakouskou hranici k Drávské divizi. Tam se jejich vztah začal hroutit. Mezitím její manžel Leo koupil v roce 1938 Podgorský zámeček v Kraňsku i s přilehlými lesy, poli a stájemi. Veronika se o tom dozví od své matky a po krátké době se rozhodne od Stevana odejít a vrátit se zpět k majetnému manželovi. Zde žijí Veronika a Leo spokojeně, jako by se nic nestalo.
Kvůli manželově podnikáni byli nuceni stýkat se s německými důstojníky a pořádat pro ně večírky, aby si udrželi společenské postavení. Zároveň však tajně pomáhali partyzánům, poskytovali jim jídlo, oblečení i tiskařský stroj.
A pak se to stalo. Jedné lednové noci roku 1944 oba manžele beze stopy ze zámku zmizeli…
Druhým vypravěčem je matka Veroniky, Josipina, která prožívá nepředstavitelná muka spojená se zmizením své dcery neznámo kam. Ze zámku v Kraňsku, kde společně s dcerou a jejím manželem žila, je vyhnána Rusy a přesunuta do nuzného bytu v Lublani, odkud každý den z okna marně vyhlíží, jestli se její dcera náhodou neobjeví.
Třetí osobou, která na Veroniku vzpomíná, je lékař Horst Hubmayer, německý důstojník wehrmachtu pocházející z Mnichova, který na zámku s oběma manželi trávil večery při večírcích, stali se z nich přátele. Po válce obdrží od bratra Lea, Filipa, dopis, ve kterém se ho ptá, zdali neví, kde by manžele mohli být, jestli neslyšel cokoliv o okolnostech a následcích jejich zmizení. Přeci jen v očích partyzánů byli potencionálními zrádci, kteří spolupracují s okupanty - Němci právě proto, že u sebe německé důstojníky tak často hostili. Jenže Horst ví, že Leo a Veronika s partyzány sympatizovali, a dokonce je zásobovali jídlem. Proč by jim tedy ubližovali? Kdo má jejich zmizení na svědomí? Partyzáni nebo Němci?
Dále popisuje své zděšení věrná služebná Jožina, překvapená vtrhnutím ozbrojených partyzánů do zámku, kteří sebrali, co se dalo, a nakonec odvedli i Veroniku s Leem.
Jen jeden z vypravěčů zná pravdu o osudu obou manželů. Je jím muž jménem Ivan Jeranek, který na zámku vypomáhal. Ví, co se s Veronikou stalo, protože byl u toho. Právě jeho nepochopitelná žárlivost i hněv jej donutily k jednomu neuváženému činu, který způsobí katastrofu, jíž nepřestane do konce života litovat…
Vlastní pocit z četby: Velice poutavý román Dnes v noci jsem ji viděl je z období druhé světové války, z míst, o kterých se moc nepíše, nebo se k nám podobné romány prozatím nedostaly. Popisuje historické události velké války na území Jugoslávie, Srbska a Slovinska. Na jedné straně popisuje Slovince, kteří byli s německou okupací spokojení, na druhé straně zmiňuje násilí a potyčky partyzánů, kteří proti okupantům bojovali. Celou dobu zůstává čtenář napjatý, čeká, nemůže se dočkat vytouženého dobrého konce tohoto příběhu. Toho se však nedočká…
Autor: Denisa Šimíčková
