Dominik Dán se přes dvacet let zabývá vyšetřováním zločinů. Osobní kontakty s vrahy, lupiči, únosci a jinou "lepší společností" mu umožnily pochopit nepsané zákony podsvětí. Z bohatých zkušeností čerpá při psaní mrazivě autentických detektivních příběhů. Všechny jeho knihy vydalo Nakladatelství Slovart.
Kdo čte jako první vaše dokončené knihy? Dáváte je přečíst někomu z rodiny či známému, nebo je rovnou předáte korektorovi?
Rukopis čte jako první zodpovědná redaktorka, moje dlouholetá spolupracovnice a na slovo vzatá odbornice – slovenštinářka, paní Anna Šikulová, manželka dnes už zesnulého známého slovenského spisovatele Vincenta Šikuly. A samozřejmě editorka Zuzana Šeršeňová. Ty dvě se starají o to, aby z toho gramatického a stylistického „galimatyáše“ vzniklo něco čitelného, co se potom šíří mezi čtenáři jako román Dominika Dána. Moje manželka a celá rodina dostane nový román už ve finální podobě – tak jsme si to.
Kdo patří mezi vaše oblíbené české a kdo mezi zahraniční autory detektivek? Čtete je vůbec, nebo dáváte přednost jinému žánru?
Čtu málo, čím víc píšu, tím méně čtu – mozkové závity si musí od psaného slova oddechnout. České autory znám, četl jsem něco od Václava Erbena, od Vlastimila Vondrušky a mnoha dalších, ze zahraničních jsem dost četl takové klasiky krimi jako Ed McBain, ale i starší jako Agátha, Doyle a podobně. Přečetl jsem stovky detektivek, čínské i japonské, kombinované se sci-fi, i úlety – všechno možné.
Podle vaší knihy Rudý kapitán byl natočený film. Už jste ho viděl? Pokud ano, co na něj říkáte? A do jaké míry jste připomínkoval scénář? Budou natočeny další filmy podle vašich knih?
Na tuto otázku bych vám nejradši odpověděl „no comment“, ale proto jste mi ji nepoložila a odpovědím se v budoucnosti i tak nevyhnu. Nevím, jak vám odpovědět „kulantně“, aby se nikdo neurazil. Nevím. Podle mých románů už byly natočené dva filmy – filmaři chápou realitu zachycenou v mých knihách asi jinak než já jako spisovatel a mí čtenáři, takže ať si filmaři dělají svou práci a já si budu dělat svou, ale jsem si jistý, že v nejbližší době nebude natočený žádný film podle mé knihy. A si proto, že ještě ani jeden podle knihy natočený nebyl.
V rozhovorech uvádíte, že u vašeho povolání musí jít emoce stranou. Opravdu se vám nikdy nestalo, že vás přemohly? Ani v případech, kdy se například jedná o vraždu dítěte?
Kladete mi krutě konkrétní otázky, protože jste už četla rozhovory v slovenských médiích. Víte, že děti patří do kategorie, kterou jsem už víckrát označil za vysoce emocionální. Faktem je, že práce s vraždami si vyžaduje určitý emocionální odstup. Faktem je i to, že v případě dětí, nebo rodinného příslušníka či kamaráda se emoce projeví i u profesionála. Když hovořím o emocích, které musí jít stranou, tak je to myšleno celkově, při výkonu běžné služby. Měkký člověk s ně- žnou dušičkou by se u nás neuživil, obrazy krutého násilí a to, co po devastaci lidského těla zůstává pro nás na fotografování, se vymyká fantazii a obrazotvornosti běžného člověka. Asi takto jsem to myslel s emocemi a výkonem služby.
Vaše profese vás stále baví. Co děláte pro to, abyste nepropadl depresím? Nevím, co jsou to deprese. Když mám chuť na samotu, na cigaretu a pohárek, sednu si v mé pracovně k počítači a píšu - jde to
jedna báseň. Pokud jsou toto deprese, tak je vítám s otevřenou náručí a pod jejich vlivem napíšu nejvíc textů. Samozřejmě, že za těchto tvořivých okolností nedělám nic, abych jim nepropadl, naopak, dělám všechno, aby konečně přišly. Někteří umělci v tomto stavu vyhledávají pomoc psychiatrů a psychologů, jiní se věší, pár se jich topí v alkoholu, já s úsměvem a radostí tvořím. Ale nevím, zda jsou to deprese v pravém slova smyslu, protože netrpím, právě naopak.
Často probíranou otázku odhalení vaší identity neopomenu ani v našem rozhovoru. Přemýšlíte nad tím, že někdy v budoucnu opravdu prozradíte své pravé jméno a odhalíte tvář „Dominika Dána“?
Ještě po pěti, možná po šesti letech psaní jsem se touto myšlenkou zaobíral, teď už ne. Nechci se zviditelnit. Víte, viděl jsem na titulní straně vašich bulvárních novin fotografii vaší nejoblíbenější herečky nahoře bez, jak si na dovolené věší plavky na balkóně, a také fotografii vašeho nejpopulárnějšího komika dole bez na nějaké garden party – všechno to byly nej fotografie vašich takzvaných paparazzi a uveřejnili je všude, i u nás. Nechci takto dopadnout, nechci, aby mě novináři pronásledovali a štvali jako lovnou zvěř. Mou totožnost zná hodně slovenských novinářů a reportérů. Kdyby chtěli, hodí mě na titulku ze dne na den, ale neudělali to a akceptují můj image - zůstávám utajený a za to jim děkuju. Pro Dominika Dána a jeho čtenáře je lepší, když budu temnou eminencí i nadále, protože tak to hrajeme od začátku a všechny to baví, tak ať to tak zůstane. Že je to jen hra, ví každý z nás, ale dodržujeme pravidla a život jde dál.
Text: Kateřina Žídková
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
