Aby si stárnoucí muž cvičil mozek a oddálil neodvratný konec, rozhodne se napsat vše, na co je schopen si ještě vzpomenout. Miloš Urban píše s velkým pochopením o počínající alzheimerově chorobě, kterou trpí bývalý nakladatelský redaktor.
Ono zase na té nemoci, které Gustav Molitor, bývalý nakladatelský redaktor, říká alz, protože ještě nepropukla ve stadium, kdy by se mohla nazývat alzheimerem, nic moc humorného není. Člověk vnímá své světlejší i temné chvilky a ví, že se mu mozek scvrkává do velikosti tenisáku. Aby si stárnoucí muže cvičil mozek a oddálil neodvratný konec, rozhodne se napsat vše, na co je schopen si ještě vzpomenout. Jsou to vzpomínky smutné i trapné, občas protknuté humorem, ale především líčené s nadhledem muže, který ví, že ho čeká nedůstojný konec. „Strašná nemoc, tenhle altmeister. Nejradši bych ještě zaživa povolal pohřební službu Pohodný a syn, s. r. o., jen proto, aby mě děcka a další potomci neviděli zaživa mrtvého. To říkám pořád – žijeme moc dlouho, žijeme do nedůstojenství.“ Miloš Urban napsal skvělou knížku, která ve vší té bezútěšnosti dokáže nejen zalomcovat city, ale i vyvolat úsměv na tváři. A někdy pěkně široký!