pad, až se na pultech knihkupectví objeví třetí román Patrika Hartla Okamžiky štěstí. Po dvou letech od vydání jeho poslední knihy Malý pražský erotikon jsme se konečně dočkali. Jak vás napadlo, že napíšete dvojromán?
Měl jsem jasno v tom, že chci vyprávět velký romantický příběh dvou sourozenců, Veroniky a Jáchyma. Jak jsem postupně vymýšlel, co konkrétně zažijí, uvědomil jsem si, že i když je jejich osud společný, čím dál častěji přemýšlím o každém z nich odděleně. Oba totiž buďto pod vlivem okolností nebo vlastního charakteru zažívají navzdory společnému začátku příběhu něco výrazně jiného a na stejné podněty reagují velmi různě. (Vidíte, mluvím o nich, jako by skutečně existovali, přestože jsem si je vymyslel. Vždycky jsem měl potíže s oddělováním fikce od reality. Do svých postav se vždycky zamiluju natolik, že mám pocit, že doopravdy žijí…) Při vymýšlení mě zaujalo, jak rozdílné životní situace Veroniky a Jáchyma zásadně ovlivní jejich vzájemnou budoucnost, aniž by si to uvědomovali. A pak mi došlo, že pokud se pokusím vyprávět jejich příběh odděleně, dosáhnu snad zvláštního kouzla reálného života. Každý z nás byl přece už někdy konfrontován s tím, že vztahy, které prožívá, jsou vlastně jiné, než si myslel. Že realita má ještě druhou stranu, o které jsme nevěděli… A nakonec jsem ještě zatoužil po tom, aby čtenáři ovlivnili vlastní emocionální prožívání příběhu tím, že si sami zvolí, ze které strany začnou dvojromán číst. Jestli napřed prožijí řetězec situací s Veronikou nebo naopak jiný řetězec s Jáchymem. Protože to, co se o nich dozví v jedné části knihy, má veliký vliv na to, kterým postavám budou ve druhé části knihy fandit nebo o které se budou bát. Iniciační rozhodnutí čtenářů se tak stává intuitivní volbou, která vyznění příběhu velmi podstatně dotváří. Každý čtenář má prostě možnost prožít příběh knihy po svém… Ta možnost mě fascinovala natolik, že jsem jedenáct měsíců nepracoval na ničem jiném než na tom, abych dokázal dvojromán skloubit tak, aby byl maximálně emocionálně působivý při čtení z libovolné strany. Z čehož jsem se, přiznávám, málem zcvoknul.
Psala se vám lépe část z pohledu Jáchyma nebo Veroniky?
To nedokážu říct. Strašně rád píšu ženské postavy, protože si rád představuju, jak bych v různých situacích jednal a uvažoval jako žena. To mě vyloženě baví. A když píšu mužské postavy, zase mě těší, že můžu otevřeně odhalovat logiku a motivace jednání kluků, ke kterým mám strašně blízko. Jsem s nimi téměř identický. Svým způsobem se dá říct, že se sám aspoň částečně promítám do všech postav, které píšu. Veronika je odvážná a hned tak se z něčeho nesesype. To mi na ní imponuje. A Jáchym dokáže přežít v každé situaci díky své činorodosti a adaptabilitě. To já bych asi nedokázal. Pokusil jsem se zmapovat jejich hledání štěstí od roku 2007 do současnosti. A byla to divoká a dobrodružná cesta s koncem, který i mě samotného trochu překvapil, když jsem ho vymyslel…
Je asi brzy se ptát, ale přesto: Přemýšlíte o další knize, kterou napíšete?
Ano! Už se na ni těším! Můj mozek má evidentně jakýsi strach z prázdnoty nebo co, takže jakmile se začne blížit konec práce na jedné knížce nebo divadelní hře, hned se mi splaší fantazie a napadne mě námět nový. Nemůžu být ale zatím konkrétní, protože ještě neumím o tom svém novém nápadu mluvit. První část tvůrčí práce je u mě natolik intuitivní, že často ani nevím, co se to ve mně vlastně vylíhlo.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Lenka Hatašová
