Paní Jiřičná, letos slavíte důležité kulaté narozeniny, jaký projekt z posledních let byl pro vás nejdůležitější?
Rozhodně je to Vzdělávací komplex Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, který byl kompletně zprovozněn na počátku letního semestru v roce 2018. Slouží zejména studentům pedagogům Fakulty humanitních studií. Samozřejmě jsme byli svázáni urbanistickou historií místa, na kterém stály dva samostatné domy. Museli jsme dodržet tvarosloví. A samozřejmě jsme se snažili i budovu postavit s úmyslem vytvořit co nejpříjemnější objekt pro všechny uživatele. Protože jme měli omezení vnějšího vzhledu, tak jsme se soustředili na vnitřky budov a myslím si, že se nám podařilo v nich vytvořit atmosféru, kterou nikdo nečekal. Nakonec jsme v tomto komplexu navrhli malé atrium a jednotlivým patrům jsme propůjčili stejné barvy, které vidíte na jaře z letadla: od žluté přes zeleň v různých tónech – všechny živé radostné barvy jara. I přednáškový sál je celý žlutý, což je barva slunce, takže i když nemá přímé světlo, když se rozsvítí, září. Kopule nad přednáškovou aulou je také žlutá a je vidět i z vyšších pater: oživí exteriér mezi dvěma objekty.
A jaká zahraniční realizace z poslední doby by si zasloužila, abyste ji zmínila?
V New York Historical Society jsme otevřeli dvoupatrovou novou expozici Tiffanyho lamp, mezi kterými se prochází, které jsou chráněny vitrínami z ohýbaného skla. Dříve něco takového technologie neumožňovaly: mohli jsme použít ochranné ohýbané sklo, které nemá žádnou reflexi a je laminované, tudíž bezpečnostní: nelze ho jednoduše rozbít. A i když by se o to někdo pokusil, neměla by se svítidla poškodit, bezpečnostní sklo je ochrání. Protože se o mně ví, že dělám skleněná schodiště, vyžádali si, abych i pro ně jedno navrhla: je opravdu celé ze skla kromě madel zábradlí a malých spojek. Schody jsou prosvětlené světlem, jehož zdroj není vidět.
Jak se tento efekt docílí? Dá se to popsat?
Schody jsou lepené ze tří vrstev kaleného skla: původně jsme takové schody stavěli ze skla, které leželo na plexisklu. Tato novější technologie nám umožnila do jedné z laminovaných vrstev vložit malý kovový profil centimetr na centimetr, v němž jsou uložené ledky, které směřují do hrany schodu. Tím, jak je na povrchu vypískovaný vzor, aby se povrch nesmekal, tam, kde jsou schody vybroušené, se rozsvítí. Každý schod má vlastní podporu tvořenou skleněnou konzolí, což jsme před tím taky nikdy nemohli udělat.
Ještě bych se vrátil k nerealizovaným projektům vašeho bývalého partnera Jana Kaplického: jak se situace za posledních sedm let změnila? Má některý z těch projektů jako byl návrh knihovny na Letné, který dostal jméno Blob, česky kapka, koncertní sál Rejnok v Českých Budějovicích nebo společenské zařízení Volavka, které mělo stát nedaleko Konopiště, šanci, že by mohl být v budoucnu realizován?
Domnívám se, že tak zvaný Rejnok, tedy koncertní sál, by se dal v Českých Budějovicích postavit, kdyby někdo na něj dal peníze. Pokud ale vím, město předělává na koncertní síň nějakou budovu v centru, zdá se, že tento projekt vzdalo. Podle mého soudu hlavně kvůli penězům, protože tahle stavba by mohla stát tři až pět miliard. O klubu Volavka jsem už od roku 2009 skoro nic neslyšela. A co se týče knihovny, která měla stát na Letné a které se přezdívá Blob, tak na ní teď pracuje architekt Jakub Cigler, syn skláře Václava Ciglera, který studoval u profesora Josefa Kaplického, Janova otce. Ale to, co vzniká, už by nebyla knihovna. Co by tam mělo být umístěno zatím, nevím.
A vnější vzhled by měl zůstat zachován?
Věřím, že pan Cigler se o to snaží, jenomže když stavba změní účel, už to bude něco jiného. Měl by z pekla štěstí, kdyby se mu to se všemi komplikacemi, se kterými se v České republice staví, povedlo. Asi by to nebylo šťastné, kdyby stavba jenom tvarově připomínala původní návrh a aby se postavilo něco, co by bylo odlišné od Janova záměru. A zázraky se stávají, ale ne moc často.
Jaký pracovní sen má Eva Jiřičná před blížícími se osmdesátými narozeninami?
Jenom aby mi pánbů zdraví dal, abych ještě nějaký čas mohla pokračovat. Já si nikdy v životě cílevědomě neříkala: chci teď postavit knihovnu, výškovou budovu nebo výstavu. Vždycky, když se mi něco nabídlo, poděkovala jsem a pustila se do toho s radostí. Nikdy jsem nic nedělala jen tak. Pokud se mi ještě nějaká příležitost naskytne, doufám, že to bude stejné: úkol splním se stejnou energií a stejným nadšením. Jsem přesvědčena, že být architektemje práce, která člověka stále obohacuje, a proto na všechny projekty, i když byly těžké, ráda vzpomínám. Hlavně bych byla dnes jako vždy ráda, abych se mohla podílet na něčem, co se nakonec postaví.
A co by si Eva Jiřičná přála, aby jednou o ní bylo napsáno v encyklopediích?
Ráda bych, aby se vědělo, že celý život jsem se snažila zítra udělat něco lepšího, než jsem nedotáhla dnes. To by mi stačilo.
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
