Proč jste se rozhodl vydat zrovna tuhle knihu?
Nakladatelství Eminent vydalo s Arnoštem celkem pět knih a nabídku na tuhle jsem dostal ten sobotní únorový den, kdy Arnošt zemřel. Osobnost člověka, který přežil holocaust a dokázal se stát světově uznávaným autorem, je natolik inspirativní, že nešlo odolat. Jenomže to chvíli trvalo, protože zážitků jsem měl opravdu hodně. Po roce 1992, kdy jsme se spolu poprvé setkali, až do jeho posledních chvil v roce 2011, jsme spolu byli svázaní pupeční šňůrou přátelství. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem s ním mohl prožít tolik zajímavých chvil v Praze i jinde.
Jaký vlastně byl?
Prožili jsme toho hodně na procházkách po Praze i při práci nad knihami, které jsme psali nebo o kterých jsme se bavili. Takže jsem měl možnost poznat ho velmi důvěrně. Obdivoval jsem, jak si po zkušenostech ze židovskéh ghetta Terezín, z Osvětimi i z tábora Meuselwitz u Buchenwaldu dokázal uchovat radost ze života. Byly dny, kdy jsme se prosmáli od rána do večera. Několikrát jsme projeli republiku křížem krážem po besedách. Lidé chtěli většinou slyšet jeho prožitky z holocaustu, jenže on v naprosté většině mluvil o druhých, s nimiž se kdy setkal. Vždycky říkal, že bylo mnoho lidí lepších než on, kteří byli zabiti nebo jinak zahynuli, a právě proto že musí vydat literární svědectví o hrůzách druhé světové války. Nedokázal pochopit, jak se Němci, tak kulturní národ Hegela, Goetha nebo Einsteina, mohli snížit k takové podlosti, že z vraždy židovského národa vytvořili celé hospodářské odvětví, v němž byla využita nejen jejich živá těla k práci, ale po smrti i vlasy, cenné zubní korunky, oděvy a další věci k užitku pro vedení války.
Co nového se čtenáři ve vaší knize dozvědí?
Osm let mi trvalo, než jsem se odhodlal zveřejnit některé vzpomínky, které pro mě byly ještě příliš živé, anebo jsem byl přesvědčen, že o nich nikdy psát nebudu. Byli jsme spolu třeba na návštěvě v koncentračním táboře Mauthausen, což pro nás oba byl opravdu velmi drsný zážitek. Doprovázel jsem ho i na pražský Nový židovský hřbitov, kde je pochována jeho maminka, a otcovo jméno je tam napsané na mramoru, protože byl zplynován v Osvětimi. Některé naše příhody ovšem byly z velmi veselých soudků. Měl jsem možnost ho doprovázet na knižní veletrh v Chicagu, kde byla Česká republika a jmenovitě on sám hlavním hostem. Předtím jsme se zastavili ve Washingtonu, kde mi ukázal domov, který si se ženou vytvořili po roce 1973, kdy v exilu doputovali do USA. Měl jsem možnost s ním sdílet jeho profesorskou místnost ve Washington University D. C., kde vyučoval tvůrčí psaní a dějiny filmu 2. světové války. Byl červen 2001, a když jsem mu 11. září toho roku zavolal, zvedla telefon jeho žena Věra Weislitzová se zprávou, že právě letí z Evropy domů. Tak jsme se mohli bavit i o příčinách a podobě útoku na dvojčata Světového obchodního centra. Vyprávěl mi, že když se na tom místě byl po nedlouhém čase od té události podívat, ucítil něco podobného jako v Osvětimi - nasládlý odér ze spálených těl i z prachu zborcených mrakodrapů.
Máte s ním nějaký opravdu originální zážitek?
Bylo jich bezpočet. Nejen během našich procházek po Praze, ale třeba z našich vystoupení na festivalech židovské kultury v Holešově, Třebíči a jinde, kde mu posluchači besed dávali najevo opravdu upřímný zájem. Z pobytů doma i v zahraničí, kdy jsme obývali jeden hotelový pokoj a mohli se bavit o všem, co k mužskému přátelství patří. Nikdy jsem si nemyslel, že fotografie, které ho v mojí reportérské náruživosti zachycují třeba v německém Klingenthalu, poblíž českých hranic, kde s kamarádem Jiřím Justicem utekli z vlaku smrti směřujícího v dubnu 1945 z Meuselwitzu do Dachau, i na dalších místech, využiju někdy v knize. Jsou to často momentky, které ukazují jeho vážnou i smějící se tvář. Připomínám také mnoho vtipů, které patřily k jeho projevu. Na besedách mi na začátku vždycky kladl na srdce, že rabín doporučoval začít veřejné setkání vtipem, anekdotou, aby se atmosféra posluchačů uvolnila. Lidé v auditoriu si pak často kladli otázku, proč se ti dva před nimi na pódiu tak smějí. A nemohli tušit, že spolu vlastně soutěžíme, kdo řekne veselejší příběh.
Na obálce knihy je možná docela překvapivá fotografie Arnošta Lustiga s Che Guevarou…
Samozřejmě, že jsem do knihy zařadil i kapitoly o jeho setkání se zajímavými lidmi, ať už to byl právě Che Guevara, s nímž se potkal začátkem 60. let v Havaně a velice si ho oblíbil, nebo Max Brod, Bohumil Hrabal, ministerská předsedkyně Izraele Golda Meirová a mnoho dalších světově proslulých osobností. Mimochodem: když nakladatelé uviděli tuhle fotografii Lustiga s Guevarou, měli o titulní stránce okamžitě
jasno.
Chtějí lidé číst knihy autorů, kteří už nejsou mezi námi?
Jeden nakladatel mi na otázku, proč se moc nevydává Ernest Hemingway, s nadsázkou odpověděl, že nemůže chodit na autogramiády. Myslím si, že v Arnoštově případě to neplatí, podobně jako je tomu se Shakespearem a dalšími klasiky.
Na můj dotaz, kdo je to klasik, mi kdysi Arnošt řekl, že autor, jehož knihy se vydávají alespoňza padesát let od doby, kdy vyšly poprvé. Což se mu v případě jeho povídkových knih z roku 1958 po půlstoletí opravdu vyplnilo. Je v nich tolik moudrosti i obrazů ze života lidí, kteří se ocitli pod dnes těžko představitelným tlakem, kdy jim šlo o život, že mají co říci čtenářům i dnes. Dramatizace jeho Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, s níž Vlak Lustig objel území Česka, Slovenska i Polska a kterou shlédly desetitisíce diváků, svědčí o trvalém zájmu o jeho svědectví. V Terezíně působí Centrum pro studium genocid, kde uchovávají nejenom vzpomínku na skvělý projekt Vlak Lustig, ale na fotografiích připomínají i jeho tvář a vydané knihy. Jsem přesvědčen, že poselství jeho literárních děl, scénářů i filmů, které vznikly podle Arnoštových námětů, stále oslovuje světové publikum a varuje před - doufám, že neopakovatelnou – podobnou zkušeností.
Existuje něco jako Lustigův bytostný odkaz?
Možná v přesvědčení, že v otázce nechat se zabít nebo sám zabít musíme volit druhou možnost. Už nikdy jako ovce, říkal. Miloval všechny, kdo se německým nacistům dokázali postavit. Nakonec o mnoha z nich píšu i ve své nové knize.
Text: Michael Schubert
Foto: Archiv Nakladatelství Eminent
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
