Esej Halachický člověk je nejproslulejším dílem významného židovského rabína a filosofa Josefa Solovějčika (1903–1993). Autor v něm načrtává základní rysy svého pojetí halachické existence, tedy způsobu života moderního ortodoxního Žida, který na jedné straně lpí na tradičních hodnotách biblického a talmudického učení, posvěcených generacemi předků a vyjádřených v teologickém pojmu halacha, a na druhé straně je otevřen podnětům vědeckého myšlení moderní západní společnosti.

Ideální typ halachického člověka je srovnáván se dvěma jinými moderními typy lidské existence, kterými jsou člověk náboženský a člověk vědecký (matematický přírodovědec). S vědcem halachický člověk sdílí jeho racionální zájem o podstatu a fungování světa, s obecně náboženským člověkem má společnou touhu po transcendentnu. Halacha představuje svébytný existenciální postoj: je to nejen praktický návod k životu, ale i teoretická reflexe a tvůrčí náprava vezdejšího světa, které je halachický člověk mocen díky své schopnosti pokání. Esej vzbudil velkou pozornost už v době svého prvního vydání (1944) a od té doby ovlivnil několik generací talmudických učenců a filosofů, a to nejen židovských. Vychází v edici Judaica.