Jak to vlastně máte s dějinami, co to pro vás je ta dějinná ukotvenost pro člověka. Jestli je to něco, co už bylo, protože vaše knihy se hodně vrací do historie, nebo je to něco, co třeba prožíváme my. Jestli cítíte nějakou dějinnost v přítomné chvíli?Já bych hlavně chtěla říct, že když začínám jakoukoliv knížku psát, tak co mě v prvé řadě zajímá, to je člověk. Mám na mysli člověka ve svém vývoji. Jak se to stane, že z malého dítěte, nevinného, hodného, vyroste někdy báječný čestný člověk, který je přínosem pro společnost a někdy se z něho stane někdo, kdo dokáže druhým většinou ubližovat. Takže mě vlastně zajímají vlivy, které na člověka působí. To je taky ten důvod, proč jsou mé knihy až generační. Na člověka během života působí spousta vlivů. Jednak jsou to rodiče, proto tam přidám tu předcházející generaci, a je zajímavý celý jeho život, jeho vývoj. A samozřejmě nás ovlivňuje to, co je okolo nás, to co my označujeme velkými dějinami. Je zajímavé, jak se různí lidé dokáží s těmi událostmi vypořádávat. Každý z nás se s tím vypořádá úplně jinak. Já si myslím, že nejvíce je to vidět na mé prostřední knize Hotýlek. Chtěla jsem napsat příběh, ve kterém by byla zachycena 60. - 90. léta. Když vznikají knihy o této době, tak jsou to většinou knihy, které jsou buď o lidech, kteří aktivně bojovali proti režimu, nebo jsou to knihy o lidech, kteří s ním nějakým způsobem spolupracovali. Ale když si to tak vezmete, tak 95 procent lidí byla mlčící většina. Ani ta mlčící většina není jednolité spektrum lidí. Vybrala jsem si dvě postavy. Václava, který s režimem nespolupracoval, ale dokázal v něm žít, zorientovat se a dokázal využít jeho výhody. Druhou postavou je jeho nevlastní bratr, který se aktivně proti režimu nestavěl, ale chtěl žít život po svém a tím vlastně vadil. Jejich životy jsem postavila do protikladu. Takto já tedy vždy stavím své příběhy. Vždycky mě zajímá, jak toho člověka ovlivnila doba.
Je to tak i v Haně. Hana je příběh dívky, která nechtěla nic jiného, než prožít obyčejný lidský život. Hana byla moje třetí kniha a já jsem chtěla postihnout události, které se odehrávaly ve Valašském Meziříčí v roce 1954. Byla to tyfová epidemie, která vypukla z obyčejného zákusku. To bylo to první, o čem jsem chtěla psát. Ve Valašském Meziříčí v té době ještě nebyla vodovodní síť a stalo se to, že do studny, ze které brala vodu cukrárna, pronikly nějaké splašky a vyvinuly se tam bakterie. Cukrárna, která zpracovávala zákusky, vlastně produkovala "tyfové" věnečky. A protože to bylo v době, kdy se nejvíc kupovaly zákusky, tak se tyfová epidemie hodně rozšířila. My jsme taková mlsná rodina, moje babička byla mlsná a v té době nakoupila zákusky. U nás v rodině ten tyfus byl, nejhorší průběh měla právě babička. Onemocněla tak těžce, že musela být převezena do nemocnice. Nemoc probíhá tak, že člověk má vysoké horečky a blouzní. Babička měla pocit, že ji někdo pronásleduje. Takže v těch velkých horečkách bloudila po chodbách nemocnice a podařilo se jí najít jediné nezamřížované okénko v nemocnici, které bylo na záchodě a dost vysoko. Dokázala si přistavit židli, prolézt tím okénkem a z druhého patra vypadla ven. Měla štěstí v neštěstí, protože spadla na nějakou stříšku, která byla nad vchodovými dveřím a ten její pád ztlumila. I když se těžce zranila, tak přežila. Měla zlomená žebra, nohy, ale přežila. Mě tato událost s babičkou, ale také to, jakým způsobem se s tyfovou epidemií vypořádalo město, velice zajímá. Byl rok 1954, ale opatření byla téměř středověká. Lidé byli samozřejmě upozorněni, aby nevyjížděli z města, což všichni porušovali, protože se báli. Tím pádem se epidemie šířila dál. Málokdo měl tehdy doma telefon, takže stav nemocných, kteří byli v různých nemocnicích po celém kraji, se hlásil telefonicky jenom na místní úřad a v určitou hodinu se všichni lidé shromáždili na náměstí, kde se hlásil stav nemocných. Mě se zdála příšerná ta situace, kdy stojíte v davu mezi cizími lidmi a najednou se dozvíte, že vám někdo blízký zemřel. To bylo pro mě impulsem, že chci o tomto napsat knihu.
Napsat knihu je jedna věc, ale musíte si k tomu něco sehnat a nevařit z vody. Takže jsem si začala číst o svém městě a tam jsem se dověděla věc, která mě měla napadnout a kterou jsem měla vědět, že ve Valašském Meziříčí žila židovská komunita, která během druhé světové války z toho města zmizela. Ti lidé v září 1942 nastoupili do transportu, který je odvezl a do toho města se nikdo z nich nevrátil. Pár lidí to údajně přežilo, ale do města se nevrátili. Takže když jsem chtěla psát o svém městě, věděla jsem, že toto bych neměla pominout a spojila jsem to právě tím příběhem dívky Hany. Další takový motiv, který jsem měla už trošku vymyšlený, bylo sžívání těch dvou žen - Hany a její neteře Miry. Na tom jsem vystavěla celý ten příběh.
Pokud tu knihu znáte, tak víte, že má tři části. První část vypráví Mira, řekla bych, že to vypráví ještě z takového toho dětského pohledu. A právě první třetina knihy je o tom sžívání s tetou Hanou. Druhou část vypráví také Mira, ale už s takovým odstupem, už ví o historii své rodiny a ví, proč teta Hana je zvláštní tetou Hanou, co se jí vlastně přihodilo. Do podrobností se to dozvíme právě ve třetí části kterou vypráví Hana samotná ze svého úhlu pohledu. Vypráví, co všechno se jí přihodilo.
Vy už jste to naznačila, přesto by mě to zajímalo. Jaký je impuls k tomu, že se ten příběh ve vás začne odehrávat, zda to vychází z psychologie nějaké postavy?
Je pravda, že ten příběh si musím vymyslet. Dobrá knížka by kromě příběhu, který chci mít, měla mít ještě něco navíc, měla by mít nějaké nosné téma. A já se snažím to tam dostat, takže vlastně začínám tématem. Současná kniha, kterou píšu (a doufám, že dopíšu), by měla být o slovech. O tom, jak slova dokáží ublížit. Toto jsem věděla. A teď potřebuju vymyslet ten příběh.
Mně šlo o to, kde se začíná...
Není to u všech knížek stejné, tu první jsem začala od příběhu. Na to se váže taková historka. Já jsem si tehdy jezdila do Prahy pro překlady. Ve Valašském Meziříčí na nádraží jsem potkala paní, která byla oblečená celá v bílém. Já jsem si jí všimla, zapamatovala jsem si ji, protože byla úžasná. Ona si shodou okolností přisedla do našeho kupé a jen odložila baťůžek a bundu a začala vyprávět. Vlastně mi povyprávěla takový ten základní příběh mé první knihy - Slepé mapy. Vyprávěla mi tom, jak své dětství prožila v Sudetech, že měla nemocnou maminku, že je odsunuli do Valašského Meziříčí, kde bydleli v nějakém bytě po židech. Pak že je chtěli po válce vystěhovat a ona že řekla, že ne, že je těhotná, že je vystěhovat nemůžou. Celý tento příběh mi povykládala. A vyprávěla mi i o své dceři, a to bylo strašně zvláštní, protože ona cizím lidem v kupé dokázala říct, jak má tu svoji dceru ráda a bylo vidět, že mezi nimi je jakési nedorozumění a že té své vlastní dceři to říct neumí. Bude to vykládat všem okolo, ale té dceři to prostě neřekne. Ten příběh, který já v té knize mám, příběh Anežky, není úplně příběh té její dcery. Ale toto ve mně nějakým způsobem zůstalo a říkala jsem si, že by to byl krásný příběh k napsání. Chtěla jsem v té knize zároveň taky porovnat různé přístupy k životu. Jak třeba Anežka se nedokázala s tím životem (přestože ho měla relativně snadnější), vypořádat tak dobře jako její matka, která žila v daleko tíživější době a musela ve svém životě čelit větším překážkám. K tomu je tam ještě jedna generace - babička Anna - která je zase úplně jiná povaha. Doufám, že se mi to povedlo trošku to vystihnout, že různí lidé se s různými událostmi vypořádávají různě.
Když mluvíme o té první knize, cesta vlakem s paní v bílém vedla k napsání Slepé mapy v jakém časovém odstupu?
Hodně hodně dlouhém, protože tehdy jsem neměla na psaní moc času. Totiž, nejčastější otázka, kterou dostávám je, proč jsem začala psát tak pozdě. A úplně nejvíc mi vadí, když se na to zeptá žena. Jak se může žena ženy zeptat, proč začala psát tak pozdě? Vezmeme to zeširoka. Nedostala jsem se na vysokou školu, vdala jsem se, pak přišla revoluce, já jsem se najednou na tu vysokou školu dostala, ale to už jsem pracovala, učila jsem. Takže já jsem studovala a měla jsem dvě malé děti. Takže šest let jsem studovala, najednou jsem měla přes třicet, dostudovala jsem a učila jsem na plný úvazek. Začala jsem překládat, pořád jsem ještě měla rodinu a ten čas nebyl, ale ten příběh už jsem v hlavě měla. Už jsem věděla, že pokud chci opravdu začít psát, tak se musím něčeho vzdát. Takže jsem ve škole, která mě nechala vystudovat, dala výpověď, zůstala jsem doma a zjistila jsem, že když je člověk na volné noze, tak má nakonec toho volného času ještě daleko míň, než když opravdu pracuje. A začala jsem psát. Bylo mi pětatřicet, ale tu první knížku jsem psala deset let.
DOTAZY Z PUBLIKA
Na čem pracujete nyní?
Já už jsem se o tom zmínila, že je to knížka o slovech. Někomu dokážete ublížit slovem natolik, že ho to může na celý život poznamenat. A o tom bude ta kniha - o nedorozuměních v rodině, o zbytečně pokažených vztazích.
Napadlo vás hned od začátku napsat knihu z pohledu Miry a až pak z pohledu Hany. Byl to záměr, nebo vás původní varianta napadala jinak?
Původní varianta byla úplně jiná. Na začátku, když jsem ten příběh chtěla psát, tak jsem chtěla, aby vypravěčem byl dům. Jestli si uvědomujete, tak jsou tam vlastně dva domy. Chtěla jsem mít vypravěče tři - dívenku Miru, prostřední část měl vyprávět dům, který hodně o tom městě ví, třetí část měla vyprávět Hana. Ale pan Balaštík (šéfredaktor nakl. HOST) řekl, že tu druhou část by měla také vyprávět Mira, dohadovali jsme se čtvrt roku a já jsem nakonec ustoupila. A když se na to zpětně dívám, tak měl pan Balaštík pravdu, asi by to nebylo ono.
Píšete rovnou do počítače, nebo po staru na papír? A jaká jsou vaše oblíbená místa na psaní?
Počítač je báječná věc. Já píšu takovým stylem, že většinou něco napíšu, pak se k tomu vracím, trošku to proškrtávám, pročistím text a píšu dál. Dokážu psát i rukou. Když jsem na dovolené, tak si sednu někde k moři, vezmu si ten svůj zápisník a najednou napíšu úplně lehce třeba tři stránky, nad kterými se doma potím dva dny.
Mně zajímá téma žena versus rodinné otřesy. Mám na myslí například válečné vdovy, které dokázaly vychovat děti, dokázaly přežít druhou světovou válku, ztrátu partnerů, další společenské otřesy a ony z toho vycházejí vítězně.
To je přesně to, co já píšu. Existuje spousta knih, které mají silné mužské hrdiny. A myslím si, že silné ženské hrdinky v naší literatuře tak trošku chybí. Tím, že jsem žena a vidím svět ženskýma očima, tak chci psát především o ženách. Dostávám často otázku, proč nepíšu více o mužích a já říkám, že se toho bojím, protože mužům nerozumím. A novináři z toho udělali titulek: Mužů se tak trochu bojím. Já se mužů nebojím, já o nich jen nechci příliš psát, protože vím, že to té mužské duše tolik nevidím. V naší rodině jsem neměla dostatečně velký vzorek mužů, tatínek docela brzo umřel. Vím, že autorkám, které mají bratry, se o mužích píše daleko snáz. Ale já jsem vyrůstala vesměs v ženském prostředí, tak ženy jsou mi bližší. V Hotýlku je sice Václav, ale je opředen spoustou žen.
Alena Mornštajnová: Zeptejte se mě někdo, jestli kniha Hana byla přeložena do cizího jazyka (smích)
Pan Balaštík: Byla přeložena?
Bude se překládat, asi do šesti jazyků. Pamatuju si, že je tam polština, maďarština, chorvatština.
Pan Balaštík:
S těmi překlady je to tak, že zahraniční překladatelé si vybírají podle toho, do kolika jiných jazyků je ta kniha už přeložena. Takže pokud bude šest překladů teď, je jasné, že přijde sedmý, osmý. a ještě bych doplnil, že Hana bude nejen přeložena do sposuty jazyků, ale bude přeložena také do divadelního jazyka, v příštím roce bude premiéra představení v Národním divadle.
Alena Mornštajnová:
Já jsem na to hrozně zvědavá. Nedovedu si představit, jak se takový dlouhý časový úsek dostane na jeviště.
Nepřeložíte si Hanu sama do nějakého jazyka?
Ne. To by to dopadlo. Já překládám z angličtiny do češtiny. Přestože si myslím, že tu angličtinu docela umím, není to můj rodný jazyk. Nikdy jsem v zemi anglicky mluvící nežila. A musím říct, že když už dlouhou dobu neučím, tak se moje slovní zásoba stává pasivnější, což je strašná škoda a já se k tomu učení asi budu muset vrátit, protože o to bych nerada přišla. Opravdu zjišťuju, že člověk musí s tím jazykem aktivně pracovat. Jsou překladatelé, kteří dokážou přeložit knihu do cizího jazyka, ale většinou jsou to lidé, kteří v té zemi nějak dlouhodobě žijí, třeba deset dvanáct let. Moje znalost by na to nestačila, to by to dopadlo.
Máte nějaký den, kdy nemůžete napsat vůbec nic?
Do jisté míry je to u mě věc vůle. Prostě si sednout a říct si: Teď budu psát. A jde to.
Já jsem Hanu slyšela v rádiu jako příběh na pokračování a jak jsem to vnímala, tak mám pocit, že Miru jste psala trošku podle sebe, když vy jste byla holka. Je na tom něco?
Jasně, tak každý z nás byl dítětem. I když já jsem byla docela zakřiknuté dítě, což Mira asi ne. Ale asi Mira byla takové dítě, jakým bych já chtěla být. Takové, které se v životě dokáže trošku prosadit. Já tím, že jsem do šesti let vyrůstala téměř jako jedináček, měla jsem okolo sebe babičku, tetičku. A není to dobré. Vidím to na svých dětech, které jsem musela "hodit do vody", protože jsem studovala, že jsou daleko lépe připravené na život, jsou otrkanější, samostatnější, než jsem v jejich věku byla já. Takže Mira je dítě, jakým já bych chtěla být.
Do jaké míry jsou vaše postavy skutečné a nakolik jsou knihy fiktivní?
Samozřejmě reálie jsou skutečné, to jsem se držela místa i času a příběh je smyšlený. Postavy jsou pojmenovány po skutečných lidech. Ve Valašském Meziříčí byl předseda Židovské obce pan Heller, který měl dvě dcery - Hanu a Miru. Když ony nastupovaly do transportu, tak byly malé holčičky a když jsem si sháněla podklady pro knihu, tak jsem věděla, že o dětech rozhodně psát nechci, protože to téma je velice smutné. Ale řekla jsem si, že si aspoň vypůjčím ta jména a pojmenuji hlavní postavy po nich. Pokud jde o události, které potkaly Hanu v mém románu, já jsem si vůbec nic vymýšlet nemusela, protože jsem čerpala z výpovědí přeživších holocaustu, které jsou na internetu a to jsou záznamy, které vznikaly v 70., 80. letech. Ti lidé vyprávějí svůj životní příběh - o svém dětství, rodičích, sourozencích, o tom, jak jejich rodina prožívala příchod Němců, zhoršování situace, jak se to vystupňovalo až k transportu a cestě do koncentračních táborů. Vyprávějí i o svém životě po válce, takže já jsem si vlastně vůbec nic vymýšlet nemusela. Osudy těch lidí byly daleko strašnější a smutnější než v knize Hana.
