„Vše je nám dáno v čase, jen sám čas ve věčnosti. A stejně jako stvořením čas, ožívá věčnost tvořením krásy. Snad je tedy pošetilé chtít oslavit věk básníka, jenž život zasvětil trvání. Život a dílo Jiřího Kuběny jsou vak spjaty vzájemnou uhranutostí tak, že každé jeho sovo jako by bylo pečetí za tím, co se již stalo, i toho, co se udát teprve má. A tak je-li jedno druhým a druhé zase prvým, je vzpomenutí času vždy vzhlédnutím ku věčnému. Šest desítek let, šest džbánů, jimž bylo dáno plnit se vínem, a nám přáno z nich pít na Svatbě Nebes a Země. Je nejvyšší mohutností tvůrce, osloví-li k plnosti, a paměť nejmenším vděkem oslovených. Dnes, básníku okus z číší těch, kdož zaslechli Tvé Te Deum na kost pískané. Připíjím Tvou krví, již jsi ve víno proměnil. Díky za pozvání.“ /z úvodu Miroslava Balaštíka/