Kniha se zabývá vývojem stereotypního vnímání Židů v polské společnosti v 19. a 20. století: od původního rolnického obrazu Žida v předindustriální společnosti přes ztělesnění veškerých negativ, která měšťansko-šlechtické společnosti přinesl moderní věk zejména v ruském záboru Polska, až po moderní prototyp Žida-komunisty a proruského kolaboranta. Část knihy je věnována i analýze násilí páchaného na Židech v Polsku od roku 1881 do roku 1946 (pogromy ve Varšavě 1881, Lvově 1918, podíl Poláků na "konečném řešení", pogrom v Kielcích v roce 1946 atd.). V závěru knihy autor popisuje období po druhé světové válce, kdy navzdory komunistické ideologii v různých kampaních zazněly antisemitské argumenty staré desítky a stovky let. Práce tak ukazuje na houževnatost a trvanlivost antisemitských stereotypů, které mohou v konečném důsledku vést až k násilí.