V knize Hříchy a vášně přemyslovských králů nahlíží známý spisovatel a publicista Jan Bauer na přemyslovské krále (a jejich předchůdce knížata) nejen jako na historické osobnosti, ale hlavně jako na muže z masa a kostí. Kniha vychází příští týden v nakladatelství ČAS.O autorovi
Jan Bauer (nar. 11. dubna 1945 v Jihlavě) je jedním z nejplodnějších českých spisovatelů. Na svém kontě má kolem 130 knižních titulů. Z těch čtenářsky nejúspěšnějších můžeme uvést například pětisvazkové Záhady českých dějin, Vládci českých zemí - Historie panovnického trůnu Čech a Moravy, Sex v dějinách, Čeští světci a kacíři, Klasikové v nedbalkách, Ženy z rodu Habsburků či Ženy z rodu Přemyslovců. Jako člen autorského kolektivu se podílel na desetisvazkovém projektu Toulky minulostí světa.
V posledních letech se věnuje také psaní historických detektivek a románů (např. Číše jedu pro krále, Dárek pro mistra kata nebo Klášter kostlivců). Několik titulů napsal pod pseudonymy Felix Krumlowský a Vojtěch Fišer. Za svou literární tvorbu obdržel mj. Cenu Karla Hynka Máchy (1995), Zeyerův hrnek (2007) a prestižní jihočeskou literární cenu Číše Petra Voka (2010). Je externím spolupracovníkem časopisů History revue a Svět objevů.
Ukázka z knihy Hříchy a vášně přemyslovských králů (aneb Horká krev na českém trůně)
Spytihněv zemřel v pouhých třiceti letech a na knížecí stolec byl v souladu s Břetislavovým příkazem povolán jeho druhorozený syn Vratislav, budoucí první český král. Víme, že byl třikrát ženatý. Se svou první, jménem nám neznámou manželkou se oženil ještě za otcova života jako olomoucký údělný kníže. Když ho po svém nástupu na knížecí stolec starší bratr Spytihněv II. zbavil jeho olomouckého údělu, ze strachu před ním raději uprchl do Uher. Na olomouckém hradě však zůstala jeho těhotná manželka. Vratislav patrně spoléhal na bratrovu velkorysost. V tomto ohledu se však notně spletl. Krutý kníže nechal mladičkou ženu odvézt na hrad Lštění na Sázavě, kde ji svěřil k opatrování tamnímu kastelánovi jménem Mstiš. Zde byla tato nešťastnice krutě týrána a Mstiš, jak připomíná kronikář Kosmas, „… ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze“. Teprve na přímluvu biskupa Šebíře kníže Spytihněv svou švagrovou propustil, ta však krátce nato na následky útrap předčasně zemřela. „… Poněvadž byla blízko porodu, pospíchajíc na cestě, poškodila si dělohu a do tří dnů vypustila duši nejkrásnější mezi ženami, protože nemohla vydati z života nezralý útěžek,“ uvádí Kosmas.
Vratislav zatím trávil čas na dvoře uherského krále Ondřeje I., kam se ještě před ním uchýlila jeho matka Jitka. Přitom rozhodně nebyl nevšímavý k ženským půvabům, jak o tom svědčí skutečnost, že se brzy po smrti své první ženy znovu oženil. Král Ondřej I. mu totiž nabídl za manželku svou zhruba patnácti- či šestnáctiletou dceru Adlétu a na takovou nabídku nebylo možné říci „ne“. Vždyť si svatbou s touto uherskou princeznou Vratislav zajišťoval podporu jejího otce. Kosmas o Adlétě uvádí: „… Byla to dívka již pro lože manželské dospělá, velmi sličná, mnohým ženichům svým svou nadějí budící závist. Sotva ji host (rozuměj Vratislav) uzřel, osudně se zamiloval; dobrý král tomu nebránil a po krátkém čase dal mu ji za manželku.“
Jak se vlastně Adléta sblížila s Přemyslem Otakarem? Zřejmě na tom nebylo zase až tak nic divného. Dva mladí lidé přibližně stejného věku pod jednou střechou k sobě jistě brzy přilnuli. Iniciativa zřejmě vzešla z Adlétiny strany, protože Přemysl Otakar si jako pouhý vyhnanec patrně dával pozor, aby si něčím neznepřátelil svého hostitele, míšeňského markraběte. Ota Bohatý měl se svou dcerou zcela jiné plány. Především ji chtěl výhodně provdat za muže jemu postavením a majetkem alespoň rovného. Však ne náhodou připomíná jistý Albrecht von Eybs ve své Norimberské knize o manželství z roku 1472, že „manželství je potřebná a blahodárná věc, díky němu se budují, zmnožují a udržují pozemky, pole a domy, díky němu jsou zapomenuty a zastaveny leckteré spory a nepřátelství, vznikají dobrá přátelství a příbuzenské vztahy mezi cizími osobami a zvěčňuje se celé lidské pokolení.“ Ale kým byl v očích míšeňského markraběte Přemysl Otakar? Leda tak „kádrovou rezervou“ pro případ, že se to v Čechách otočí. Ničím víc. Přemysl Otakar měl zatím v míšeňském vyhnanství dost času na přemítání o vlastním osudu a jistě také na to, aby si mohl podrobněji všimnout předností markraběcí dcery Adléty. Dlouhá chvíle někdy dokáže pravé divy, a tak by nás nemělo překvapit, že se ti dva do sebe zahleděli a slíbili si, že se vezmou. Jenže s něčím takovým nebylo tehdy možné jen tak přijít k rodičům. Což o to, Přemysl už byl zřejmě sirotek, ale Adlétin tatík byl až příliš živý a nedokázal si ani v tom nejdivočejším snu představit, že by se jeho dceruška vdala z lásky za nějakého chudého přivandrovalce. Takové případy se tehdy stávaly leda v pohádkách. Když za ním Adléta přišla a se sebejistotou svého mládí prohlásila, že si chce vzít toho Otakara, asi se pořádně rozčílil a prohlásil: „Ten?! Takový nýmand a pán z Nemanic?! Jdi mi z očí, nehodná dcero! Nechci tě ani vidět!“ Možná to řekl ještě ostřeji. A k tomu výhružně dodal: „Nic nedostaneš! Žádné věno nebude! Až to uslyší ten tvůj Otakar, jistě mu sklapne a nechá tě být!“ Přemysl Otakar však měl svou hrdost, což později mnohokrát osvědčil. „Však já tomu markraběti jednou ukážu!“ pomyslel si a v duchu už snil o tom, jak se stane pánem Čech jen proto, aby pro změnu sklaplo nafoukanému Wettinovi. A zřejmě právě tenhle odpor míšeňského markraběte probudil jeho ctižádost. Však ještě uvidíme. A tak svatba byla. Chudičká, jaksi nahonem a možná dokonce ještě tajná. Slavný historik František Palacký píše, že se odbyla „bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv“. Josef Žemlička k tomu dodává: „Rodiče Adléty původně nepřáli lásce své dcery k psanci, byť synu někdejšího krále. Mladí lidé však nakonec svoji vůli prosadili, třebaže sám sňatek asi nesplňoval všechny náležitosti.“ Další ze soudobých historiků Jaroslav Čechura dokonce v této souvislosti tvrdí: „Je možné, že Přemysl Adlétu unesl, podobně jako kdysi Břetislav Jitku, ale doloženo to není.“ Troufnu si namítnout, že spíše než o únos se mohlo jednat o útěk obou mladých lidí. Podle Žemličkova odhadu došlo ke sňatku snad v letech 1178 až 1180. Ovšem vzhledem k tomu, že Přemysl se v Míšni objevil už v roce 1173, není možné vyloučit ani dřívější termín sňatku. Ze strany Adléty, která byla nepochybně iniciátorkou vzájemného sblížení, se patrně jednalo o lásku takříkajíc na první pohled a dovolím si pochybovat, že by se sňatkem, pokud byl Přemysl svolný, otálela tak dlouho. Možné je ovšem ještě jedno vysvětlení. Adléta byla v době Přemyslova příjezdu do Míšně ještě dítě. Vášnivý vztah mezi ní a vyhnancem z Čech tedy mohl propuknout až o pár let později. Vzhledem k tomu, že v době Přemyslova příjezdu byl jeho nevlastní bratr Bedřich sesazen z knížecího stolce samotným císařem Fridrichem Barbarossou, ocitl se míšenský markrabě ta v krajně choulostivé situaci. Kdyby oficiálně podpořil sňatek své dcery s Přemyslem, riskoval by nepřízeň císaře, a k tomu zřejmě neměl odvahu. Zabránit mu však nedokázal. Třeba se přitom utěšoval, že Přemysl koneckonců pochází z panovnické dynastie, takže není pro jeho dceru zase tou nejhorší partií. Sám Přemysl Otakar mohl uvažovat podobně. Nevíme nic o půvabech jeho nevěsty Adléty, kronikáři o nich nehovoří, ale Wettinové patřili mezi přední říšské rody a příbuzenským spojením s nimi mohly jeho naděje na český knížecí stolec jen vzrůstat.
Václav I. byl už ve dvou letech díky otcovu momentálnímu příklonu k římskému králi Filipovi Švábskému zasnouben s jeho o něco starší dcerou Kunhutou, se kterou se také později skutečně oženil. Jeho manželství bylo zřejmě šťastné, nebo alespoň šťastné tou měrou, jakou mohly vladařská svazky té doby být. Přinejmenším nemáme žádné kronikářské zprávy o neshodách v královském páru nebo o králových milenkách. Přesto známý historik Josef Pekař s poukazem na dobového letopisce o Václavovi I. připomíná, že „konečně pak po roce 1245 oddal se cele vášni lovecké a milování žen, přebývaje na hradech, zvlášť ku kratochvílím ěm vystavěných“. O králových milenkách však můžeme jen spekulovat. Konkrétně nevíme o žádné. Z řádného manželství měl dva syny – Vladislava a Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., a tři dcery, z nichž známe jménem jen dvě – Boženu a Anežku. Václav I. se v řadě ohledů podstatně lišil od svého mimořádně schopného otce Přemysla Otakara I. Historik Václav Novotný o něm uvedl, že „nebyl bez nadání a energie, třeba se svému otci rovnat nemohl a více než on, jak se zdá, podléhal svému okolí“. Václav I. se nijak nevyžíval ve vladařských povinnostech. Naopak, rád se od nich vzdaloval do samoty a projevoval se způsoby, které by mohly svědčit o jisté psychické labilitě. Podle letopisce například nesnášel zvuk zvonů a prý neusnul v blízkosti zlata. Zato se vášnivě rád věnoval lovu. Tato záliba ho dokonce připravila o oko. Kronikář František Pražský v této souvislosti o králi Václavovi I. napsal: „Jednoho dne, když v lese pronásledoval zvěř, byl větví stromu těžce raněn do oka. Když to chtěli lékaři a chirurgové ošetřit, nařízli ono poraněné oko, aby mohli větvičku vyjmout, čímž byl král zbaven schopnosti na toto oko vidět.“ Kronika tak řečeného Dalimila v této souvislosti Václava I. pěkně pomluvila: „… Oko ztratil při štvanici, víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem.“ Zmínka o tom, že nesnášel hlas zvonů a liboval si v samotě, by mohla svědčit o tom, že Václav I. trpěl jistým druhem neurózy. Míval období, kdy upadal do naprosté apatie, z níž se jen s obtížemi probíral do reálné situace. Vzhledem k tomu, že – jak si dále povíme – neurózou trpěl také jeho vnuk, král Václav II., dá| se hovořit o tom, že se jednalo o dědičné postižení. Různé typy neurózy sužovaly před ním i jiné Přemyslovce, například Boleslava II., jistě i Boleslava III. a Svatopluka, což by v případě posledních dvou vysvětlovalo jejich abnormální krutost. Ale král Václav také mohl toto onemocnění zdědit po matce Kunhutě Uherské. To je ovšem jen domněnka.
