V roce 1943 po bitvě u Stalingradu se válka začala naklánět k Hitlerově porážce a na obzoru budoucího času vyvstala otázka, zda nacismus je pouhým vykolejením euroatlantické civilizace, anebo zda se přímo v její podstatě skrývá i možnost fatálního konečného úpadku. Werfel byl v USA neobyčejně úspěšným autorem (jeho román Píseň o Bernadettě se stal v té době bestsellerem s ničím nesrovnatelným), zároveň se ale po několika prodělaných infarktech ocitl ve stínu smrti.

Jako osobní bilanci začal psát utopický román odehrávající se v daleké budoucnosti mnoha tisíc let. Návštěvník přicházející z Werfelovy doby se ocitá v civilizaci, která strádá neduživostí fyzikální (vychládá Slunce), fyzickou (obyvatelé oné „astromentální civilizace“ jsou degenerovaní pohodlností ze své dokonalé techniky) i duševní (i tu mají na svědomí hlavně technické vynálezy). Opodál této civilizace se však uchovala kultura přírodní, nepřepěstěná, jevící se „astromentálcům“ jako „divošská“ (také jí říkají „Džungle“) – a jednoho dne tato společenství utkají v osudně ničivém střetu.

Autor svůj poslední román dokončoval v době, kdy jeho třetí, americká vlast předvedla zhoubné možnosti vyspělé techniky v Hirošimě a v Nagasaki. Knihu dopsal několik týdnů před smrtí, ale už ji nestihl podrobit poslední redakci.