Slovinec, který přijel s rodinou do Československa v době, kdy zde ještě vládl komunismus. Otec sem byl vyslán za prací. Česko byla moje první zahraniční „mise“. Brzy poté jsem na střední ekonomické škole s kamarádem Mílou, který mě naučil česky, snil o cestě kolem světa. Opravdu jsem o ní snil neustále a ve 20 letech jsem si své sny začal pomalu plnit. Objel jsem tehdy s první ženou Evropu. Chytlo nás to tak, že jsme pokračovali, až jsme nakonec objeli celý svět. Motorka mi zůstala jedna, žen se mezitím pár vystřídalo.
Vzpomínáte si na svou vůbec první delší cestu na motorce?
Má první cesta mimo Českou republiku byla tehdy zpět do rodného Slovinska, a sice na motorce 125ccm. Tatínek slíbil, že mi ji koupí výměnou za to, že budu muset opustit Slovinsko. To byla má podmínka. Naložil jsem na motorku kufry, spacák, vařič a odjel s mou první holkou k moři. Spali jsme na divoko, byla to jízda. Přesně po tom jsem toužil, a tak jsem si to splnil.
Trvalo vám 3 roky, než jste na motorce procestoval 135 států. Dokázal byste říct, které země pro vás byly ty nejkrásnější, do nichž byste se třeba rád vrátil?
Toto by nedokázal říct nikdo. Někde máte skvělé jídlo, někde lidi, jinde úžasnou přírodu, někde neodolatelné ženy. Kde je jedno, bude mi scházet zase něco jiného. Ale tak všeobecně jsem se zamiloval do Austrálie, Afriky – konkrétně například Namibie, kde je mnoho z toho, co jsem zmínil. Rovněž Paraguay, moc se mi líbil západ USA, nejlepší lidi jsem potkal v Íránu, nejlepší ženy ve Venezuele, Kolumbii, Senegalu či Etiopii, nejlepší jídlo ochutnal v Koreji, Itálii, Maďarsku, Vietnamu, Argentině... Muzika? Určitě Mexiko, Kolumbie, Afrika a další země. Příroda? I Sahara, kde nic není, může být nádherná. A kde bych žil v důchodu? Asi nejraději mezí Českem a Slovinskem, někde ve srubu.
Pro ženy, konkrétně matky a partnerky motorkářů, je těžké, když odjíždějí. Jak to prožívaly ty vaše?
Nebylo to pro ně vůbec lehké. Člověk musí být obrovský sobec, ale následně se mu to v životě velice vymstí. Obzvlášť, když do toho přijdou děti. Cesta mi trvala tři roky, jinak jsem byl po částech pryč více než sedm let... A to každá žena nevydrží. Ta moje to ale vydržela a já před ní za to smekám klobouk. Rozešli jsme se později kvůli jiným věcem.
Vyrazit na motorce po celém světě, to chce také nějaké peníze. Máte spočteno, kolik vás to všechno stálo? Aby třeba ti, které svou knihou inspirujete k podobným cestám, měli nějakou představu.Stálo mě to hodně. Dříve jsem neměl žádné velké sponzory, ale měl jsem dobrou práci. Měl jsem malou firmu, která nějak fungovala, ale když jsem nebyl doma, myši měly pré. Tím pádem se firma tak rychle nevyvíjela, ale s tím jsem do toho šel. Obětoval jsem tomu vše. Za tyto peníze jsem si nekoupil Porsche 911, ale vynaložil jsem je postupně na cesty. A není mi to vůbec líto.
Co všechno vám tyto cesty daly a co naopak vzaly?
Cestování mi vzalo čas, který bych jinak strávil s dětmi a ženou. Dalo mi přehled o světě a také si díky němu vážím toho, kde a jak žiju. Naučilo mě rozdávat optimismus a radost. Poznal jsem, jak by se měl člověk chovat ke spoluobčanovi, že je důležitější žít v přítomnosti a bez stresu, než snít a uvažovat o budoucnu ve smyslu „až budu mít...“, takže já se raději držím hesla teď a tady.
Jaké máte na knihu ohlasy od čtenářů? Prozradíte, co vám píšou?
Nechce se mi tomu věřit, ale ohlasy mám samé pozitivní. Nenašel jsem jediný negativní. A i kdyby, nepoložilo by mě to. Je to můj život, nemusí se všem líbit.
Máte dvě děti. Kolik jim právě je a jak byste se díval na to, kdyby se chtěly vydat ve vašich stopách?V první knize poznají čtenáři mého syna, ve druhé bude už i dcerka. Jemu je dnes 17 let, jí je 16. Byl bych rád, kdyby syn cestoval, ale ne na motorce. Zatím cestovatelské přání nikdy nevyjádřil, zato dcera je pravý opak. Cestujeme spolu docela hodně, ale ne na motorce. To možná ještě přijde, samozřejmě pojedeme společně. Nepřál bych si, aby mé děti jezdily na motorce samy. I já se stále více bojím. Sám nemůžu uvěřit tomu, že jsem nikdy nespadl. A jen já vím, jak moc jsem opatrný. Až přehnaně. Proto se o ostatní hodně bojím. Pochybuji totiž o tom, že by děti jezdily tak opatrně, ale hlavně nevěřím, že by měly takové štěstí jako já.
Splnily se vám už dva velké sny – projet celý svět a napsat knihu. Máte nějaké další?
Nemám už moc snů, a to je podle mě špatně. Sny člověka táhnou kupředu. Zatím jsem si všechny, které jsem měl, splnil. A že jich bylo hodně. Snil jsem o synovi, vzápětí pak o dceři, a i toto se mi splnilo. Přeju jim, ať jsou zdraví a žijí takový život, který jim bude vyhovovat. Ale jeden sen by se přece jen našel: život s partnerkou, se kterou bychom si rozuměli, někde v přírodě, nejlépe ve srubu na horách, u řeky, potoka a tak... Ale jak se znám, i toto dříve nebo později přijde.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Igora Brezovara
