Monografie Jiřího Zizlera přináší interpretaci díla českého básníka Ivana Diviše (1924 –1999) a je první syntetickou prací věnovanou tomuto významnému autorovi.
Kniha sleduje Diviše od jeho debutu První hudba bratřím (1947) přes sbírky z šedesátých let až k posledním veršům z konce předminulé dekády. Vrchol přitom spatřuje v exilové trilogii Beránek na sněhu (1978), Odchod z Čech (1981) a Moje oči musely vidět (1991). Autor se zaměřuje zvláště na Divišova klíčová témata — náboženskou konverzi a nepřetržitý zápas o víru v Boha, vztah k milovaným i nenáviděným Čechám — i na jeho pojetí poezie jako zázračného daru schopného oslovit a měnit svět. Dílo vychází z analýzy Divišova jazyka, ústícího v sugestivní magii, jež z něj činí básníka v plném slova smyslu moderního, a představuje jej jako mistra velkých rozporů a protikladů i výrazové strmosti.
Ivan Diviš vystupuje ze Zizlerovy monografie jako stvořitel jedinečného a nezaměnitelného poetického světa, jehož smyslem tvorby je hledání naděje a vášnivý protest proti barbarství dějin.