Detektiv Luboš Neumann byl hlavní postavou vašich prvních detektivek a později se v knihách Podivné přátelství a Misionář stal románovým hrdinou s bohatými životními a profesionálními vztahy, které spolu s dalšími postavami vstupují do zajímavého a napínavého děje. Můžete nám svého detektiva blíže představit?
Luboš Neumann ke mně promluvil, když jsem si před 25 lety prohlížela své svatební album. Byl mým svědkem, který mi celou dobu obřadu napovídal. Řekni NE. Šlo samozřejmě o žert, ale časem se ukázalo, že měl pravdu. Byl policejní vyšetřovatel, který dělal ty nejzávažnější kauzy, a když byl přesvědčený o pravdě, bylo mu jedno, jestli proti němu stojí státní zástupce nebo soudce. Originál je také uřvaný jako v knize a šeptá, jen když ho zaujme nějaký pořádný drb. Je ho všude plno, rád jí, ale moc nepije. Už je na odpočinku a jeho skutečné jméno prozrazovat nebudu.
V románu Konec hry není ale po Neumannovi ani památky. Proč?
Říkala jsem si, že už je přeci jenom v důchodu, tak ho nechám chvíli odpočívat a Kamila byla na mateřské s Adamem, tak vznikl prostor pro novou postavu, kapitána Honzu Kadlece. Pravda je, že Kamila a Luboš jsou vyšetřovatelé Středočeského kraje a Honza Kadlec je v Praze, a další důvod byl ten, že jsem chtěla zkusit něco nového.
Detektiv Luboš Neumann vystupuje ve vaší první knize vydané v nakladatelství Šulc-Švarc Podivné přátelství. Bylo to právě v této knize, kde se vám Luboš začal měnit v univerzální románovou postavu?
Myslím, že jeho proměna započala už ve Stínech minulosti, ale největší přerod nastal právě v Podivném přátelství. Jsem ráda, že se mi podařilo jeho postavu oživit. Jako kdyby vystoupila ze stínu. Luboš je normální chlap, který má velké charizma a jako správný Čech miluje dobré jídlo a moravské víno.
V Misionáři jsme si užili Neumanna naplno i s jeho švýcarským přítelem Františkem, který na rozdíl od hlučného Luboše případ sleduje s tichou rozvahou. Je kriminální případ, který Luboš s Františkem vyřeší, skutečný nebo vymyšlený?
Misionář vychází ze skutečného příběhu, který se nestal na našem území. Existovala žena, která si vzala tři sirotky – sourozence z dětského domova – a utrpení, která působila dennodenně těmto dětem, bylo děsivé… tato dějová linka je bohužel pravdivá. Ostatní je fikce. Postava Misionáře ve skutečnosti doufám neexistuje, i když to zní asi hodně naivně. Každou knihou chci říct něco navíc. Nejen přinést příběh, který čtenáře zaujme, ale Misionář říká: Je šílené množství dětí, které jsou týrané a zneužívané. Dívejte se kolem sebe, nebuďte lhostejní a jednejte.
V tom případě je osobnost Misionáře jako sériového vraha až hrůzostrašně rozpolcená. Co stojí za jeho abnormální pomstychtivostí, jejíž obětí se stanou i nevinní lidé, kteří mu vůbec nic neudělali? Jak velký dějový potenciál vidíte v psychologii takových postav?
Misionář je emocionální chudák, který trpí tím, co sám prožil, a nikdo mu nepomohl. Jeho otec byl tyran, byl odmítaný, a přitom si tolik přál někam patřit. Co může vyrůst z dítěte, které nepoznalo lásku, pohlazení, pochvalu a jen ho třískají hlava nehlava. Misionář prostě neumí zapadnout do všedního života, stačí sebemenší maličkost a on je připraven jednat podle své paranoidní logiky. Přepne se do jiného modu, a když se kácí les, lítají třísky. Není ale v transu, který by nedokázal ovládat.
Připravujete další detektivní román s Lubošem Neumannem? A kdy by mohl vyjít?
Ano, má pracovní název Jako přízrak a měl by být na pultech v říjnu nebo listopadu, uvidíme.
Napsala jste i několik kratších detektivek, které na rozdíl od vašich posledních knih tak trochu zapadly. Nechystáte se k jejich námětům někdy vrátit a prezentovat je v nové podobě, která například v Misionáři zaujala čtenáře?
Dříve vyšlo pár kratších příběhů, byly to novely. Na jaře vyjdou dvě novely v jedné knize, ještě musíme doladit název. Příběhy, které jsem psala dříve, vycházejí také ze skutečných událostí.
Máte nějakého koníčka, třeba z umělecké oblasti nebo kulinární?
Před pár lety jsem začala malovat. Baví mě akvarel i akryl, ale nemám moc času. Mrzí mě, že nemohu zajít do divadla, to je moje láska. Napsala jsem dvě divadelní hry, je v nich kriminální zápletka, trochu duchařiny i trocha vtipu. Lidé se potřebují zasmát a odreagovat, ten čas, který nyní prožíváme, je náročný pro všechny. Baví mě vařit, když mám čas a najdu nebo zaslechnu nějaký zajímavý recept, tak se do toho s chutí pustím. Můj nejmladší syn miluje brambory na loupačku s kouskem másla a sýru, a když jsem posledně dělala burgund- skou pečeni, tak mi řekl, že to je divný a že by si zase dal raději ty brambory.
Ve vašich knihách vedle čtivosti a detektivního napětí hraje velkou roli tajemství, které se odhaluje ve vztazích současných postav i v minulosti. Čím vás tajemství tolik přitahuje, je to osobní záležitost, nebo nutkání přijít záhadám na kloub?
Ráda přicházím tajemství na kloub. Mohla bych psát romány o vztazích mezi lidmi, jak se trápí kvůli lásce, nebo řeší nějaké těžké životní události, ale detektivní román, který má několik hlavních linií a sem tam nějakou odbočku, už to samo o sobě je pro mě tajemstvím, a jsem zvědavá, jak to dopadne. Nedělám si žádnou pevnou kostru příběhu a tajemství se většinou vetře samo. Každý máme nějaké tajemství a jsou všude kolem nás.
Jste cestovatelský typ, nebo si cestu z Kokořínského Dolu do Bernu nebo Ticina ukazujete jenom na mapě? Chystáte se na nějakou výpravu?
Vše, o čem píšu, jsem projela a navštívila. Do Bernu a Konolfingenu jezdím pravidelně a čtenáři asi budou překvapeni, že Gunilla existuje. Je to skvělá ženská a sama si řekla, že chce být v nějakém příběhu. Vlastně jsem si první poznámky ke knize dělala u ní v obýváku a koukala se přitom z okna na Konolfingen. Je tam opravdu vidět celý a v pozadí vystupují Bernské Alpy, je to nádhera. Gunilla nadhodila, že bych měla napsat nějaký pořádný mord, který se odehrává právě u nich. Prý v Konolfingenu vražda nikdy nebyla, jen jednou omylem a ten chudák ani nebyl Švýcar. A to se prý nepočítá. Existuje i statkářka, kam jezdíme pro sýry. Misionář může vlastně fungovat i jako cestovatelská příručka. Penzion v Kokořínském Dole, který mám v hlavě jako předlohu pro ten Lubošův, také stojí. Trošku jsem ho ale pozměnila. Psaní je naprosto úžasná věc, jezdíte po světě, a přitom sedíte v obýváku ve svém oblíbeném křesle s notebookem na klíně.
Text: Jiří Korejčík, foto: Ateliér Rafael - Josef Rafael
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
